DMD č. 4. pro 4. 4. 2016. Téma: Oděl se do oceli

"Pane Moone?" zeptal jsem se hlavy na stole.
"Mistře Moone," opravil mne skromně Mistr Moon.
"Co přesně že to Šero Démona dělá?"
"Stín Démona, Tobiáši," opravil mne Mistr Moon, "nedělá v podstatě nic, jen vaše upírské schopnosti drobátko vylepší."
"Co vylepšovat? Jsem skvělý sám od sebe."
"Ach to mládí," rozmyslel si Mistr Moon zavrtění hlavou, takže se jen drobet zavrtěla.
"Jste silný upír a musím uznat, že velmi silný, i tak byste měl problém porazit byť jednoho jediného příslušníka Druhé rasy. Tam kam jdete teď jich bude mnohem, mnohem více."
Nasucho jsem polkl a rychle se do démonské oceli oděl.

Gilbert Norrel by na Královy cesty nikdy nevstoupil, i kdyby věděl, kde je brána. Nenávidí magii elfů, syrovou a surovou. Je Angličan. Svou magii má rád kultivovanou a vypočitatelnou. Vědeckou.
Gilbert Norrel od jisté doby navštěvuje Královy cesty každou noc. Oděn v temné zbroji a se spuštěným hledím projíždí krajinou cizí až k zešílení. Z lesů na něj kynou bledé panny s tváří lady Poleové. Propasti přemosťují lávky ženských prstů. Když u bezedné tůně zdvihne hledí, aby se napil, hledí na něj z hladiny tvář Jonathana Strange. Probouzí se s křikem.
John Childermass spí naštěstí hned za dveřmi jeho ložnice.

Oděl se do oceli.
Vyšel na pole a za sebou nechával jen krev a slzy.
Nemyslel na ně, na nikoho, když kráčel dějinami a trhal děti z náručí matek a otců, když přetínal vlákna daná sudičkami.
Neohlížel se, když plenil domovy a spaloval těla.
Putoval dlouho a bez přestávky, za sebou nechával roky a staletí, pak tisícovky let.
Nikdy, ani jedinkrát, si nepřipadal jako řezník.
Byl exekutorem, vykonavatelem věcí, které možná byly dané.
Došel tak daleko a nepromluvil ani slova.
Zapomněl, jestli je synem Války nebo Lásky.
A i když to nevěděl, bylo to jedno.
Válka i Láska jsou slepé.

Listopad byl za rohem a celý Londýn se nořil do pavučin a dýní. Kostýmy se dodělávaly na poslední chvíli, aby všechno vypadalo dokonale. Všude se rozlévala vůně dýňového koření a puberťáci plnili mísy oloupaným hroznovým vínem a předstírali, že jsou to oční bulvy.
Halloween v Londýně je kouzelný. Hlavně když ho zažíváte poprvé. Oblečete se do kostýmu a s dětmi vyrazíte do ulic. Sbíráte do tašek cukrovinky a sledujete i komentujete ostatní kostýmy. Některé jsou vcelku přesvědčivé. Jiné vůbec.
„Jé, Cyberman!“ vypískl Andy nadšeně. A skutečně.
Asi nadšený tatínek, pomyslela jsem si.
Dokud se za ním nevynořily stovky dalších tatínků.

Louis stál u pracovního stolu vedle svého mistra, zajišťoval zátky flakónků z olovnatého skla stříbrným drátkem a zakapával je mistrovým speciálním pečetním voskem. Snažil se, aby se mu netřásly ruce. Rozbít jediný kousek, bude se dřít jak nevolník nejmíň deset let, aby mistrovi škodu nahradil.
Mistr Severin zatím vyráběl z nového plátna z indické bavlny cupaninu, metodicky jí obestýlal stojánek uvnitř ebenové krabice. Přebíral od učedníka hotové flakónky, usazoval je na místo.
Nakonec krabici zavřel do další, z leštěné damascénské oceli.
„Takto provezeš vzorky Mezisvětím beze škod,“ řekl tiše. „Jestli u zkoušky v Dubogradu uspěješ, tak ti tu etui dám.“

„Dřěvo sě listem odieva,“ zanotoval mládenec, navlékaje kroužkovou košili. Nebyla ledajaká. Na háčcích chřestily ocelové lístky, třípalcové, po obou stranách ostré.
Tvrz s ním bránili ještě čtyři. Lapků pod tvrzí bylo pětadvacet. Luk obránci neměli a lapkové nerušeně vztyčovali žebříky.
Zpívající mladík vyběhl na ochoz ve chvíli, kdy první lapkové začali přelézat hradbu. Mečem v levé ruce držel útočníky od těla, pravou odděloval lístečky a přesnými hody zraňoval lapky v obličeji, na krku, na rukou. Za chvíli bylo po zteči.
Snad jsem těch lístků nepoztrácel moc, povzdechl mládenec. Pár lapků sice zabili, ale na další útoky jich zbývalo až dost.

Oděl se do oceli. Je příliš pozdě na záchranu i na smíření. Zradil jsi? Jsi jednou z příčin jeho pádu? Ukradl jsi mu ženu? Nebo ho jen nemůžeš nemilovat?
Oděl se do oceli. V černé zbroji a na černém oři jede na vlastní pěst svou zemí. Tu bláznivou odvahu nemůžeš nemilovat.
Oděl se do oceli. Neprohrává, nevzdává se a nerad je tím, kým je. Ty rozesmáté žhavé uhlíky v jeho očích nemůžeš nemilovat.
Oděl se do oceli. Prochází mezi těmi, kdo zemřou, a dodává jim sílu a naději. I když tě srazil do bláta a málem zabil, nemůžeš ho nemilovat.

„Oděl se do oceli. Hm.“
„Co, jako?“
„No, ňák se mi to zaseklo v hlavě. Z písničky. Vod toho. Jak von se…“
„Kdo?“
„Takovej českej, jak furt zpíval. Morituri a tak.“
„Kryl.“
„No. Prej, oděl se do oceli. A pak, políbil svou ženu spící.“
„Hm.“
„Ale vona musela bejt hluchá.“
„Proč jako?“
„Hele, ty si starou nikdy nevzbudil, když ses ráno voblíkal? A vocel?“
„No jo, to musel bejt rachot. Ale hele, sem si vzpomněl.“
„Na co?“
„Policejní akademie, ne? Viděls?“
„Jasně.“
„Ten velkej negr.“
„Vim. No?“
„Jak ho učil řídit.“
„No, vim. Ten se do toho auta fakt oblík.“

Taky nesnášíte nakupování oblečení a závidíte trpaslíkům železňákům?
Trpasličí spodní prádlo se totiž (jak každý ví) kupuje u kováře a na velikost se tudíž moc nehledí, když stačí tu i onde utáhnout matku a hned je model o dvě čísla menší.
Proč se s tím tedy tolik nadělá...? Nýt tady a šroubek támhle, v nejhorším se do toho trochu praští kladivem, čtyři rány budou stačit, hotovo dvacet!
Lze samozřejmě namítat, že je to trochu těžké na běžné nošení a jsou i tací, co si stěžují na kdovíjaké vyrážky, které stejně pocházejí jen ze změkčilosti.
A pro krásu je třeba trpět!

„Oděj se do oceli, chrabrý rytíři, nechť je mé vítězství slavné a udatné.“ řekl drak spoře oděnému mladíkovi, který se přiblížil k jeho sluji zrovna v čase oběda.
„No ty vole.“ řekl oslovený.
„Prosím? Snad vy draku.“ řekl drak. Ale to už dotyčný stál vedle něj a oslnila ho pichlavá záře malé zákeřné zbraně.
„Tohle selfíčko ze mě udělá krále fejsu.“ řekl mladík, zamával mu a odešel.
Drakovi se pořád trochu točily hlavy a ani jedna nechápala, co se sakra stalo. Ale bylo mu jasné, že k četbě klasických pohádek a návštěvám dramaťáku u ježibaby bude muset přidat soudobé dějiny.