Hetalie

Sklonil se nad postýlkou, opravdu velice nerad. Uzlíček se pod peřinkou vrtěl. „Zlobivá zemičko, máš už spát,“ povzdychl si. „A nekul očkama a nemrkej, to na mě neplatí.“

Nevěděl, jak ho to vlastně napadlo. Spíš náhodou se doslechl o dvojčátkách narozených kousek od jeho území. Španělsko si vzal vzteklého chlapečka. On si nechal malé roztomilé děvčátko, alespoň si to myslel. Nějak si k němu nedokázal najít cestu. Naštěstí na výchovu malé Itálie nebyl sám.

„Mohl by ses trochu víc starat, podívej, jakou má nudli u nosu. Hezky se vysmrkej, maličká. Maďarská šlechtična na Rakušana mrkla. „A neboj, zítra přijdu zas.“

Unavený Němec odložil propocenou košili na opěradlo. Zas už by ho nadřízení uhnali. Představoval si, že dosedne na pohovku, natáhne nohy, ale kdepak. Šlápl do hromady dřevěných kostiček. „Himlhergot! Toho kluka roztrhnu!“

Ital byl, nečekaně, ponořený do jídla. Část špaget přilepených na obličeji, zbytek lezl z rozesmáté pusy.
„Feliciano… takhle to nejde! Nejsi ve vězení, pracovat můžeš. Mohl bys zítra alespoň pověsit prádlo? Kolíčky jsou v tom kbelíčku u dveří.“

Vrátil se před setměním. Kusy šatstva kdosi přílepil náplastmi k prádelní šňůře. Německo bolestně zavyl a vkročil do domu. Itálie ležel na posteli obtočený kolíčkovým hadem. Jeho děťátko vypadalo spokojeně.

Španělsko zval hosty dále. Připravil pro přátele degustaci vína s odbornou přednáškou.

Usadil přítomné pány do pohodlných židlí a stáhl ubrus z připravených lahví toho nejlepšího, co ve svém sklepě ukrýval. Na stole nebylo nic, co by hosty odvádělo od ochutnávání.

Antonio čtveřici vysvětlil, co bude chtít. Každému nalil sklenku. Měli zavřít oči, nasát tu libou vůni a pomalu vychutnat doušek po doušku.

Francie uznale pokýval hlavou. Věděl, co se sluší.

Německo se snažil příliš nešklebit, víno bylo trpké.

Anglie přemýšlel, kam to vyplivne.

A Rusko odněkud vytáhl hranolek, strčil ho do sklenice a celé to vypil.

Španělsko hlasitě zaúpěl.

Obchází kolem příbytků jako přízrak. Jeho touha je neukojitelná. Má pronikavé purpurové oči a šálu kolem krku.

Chránit vzácný mok nemá význam. Dopadnete jako blonďák, co mu predátor vytrhl z ruky pušku, načež se vrhl na železné zásoby německého piva.

Žádný zámek není překážkou, dokáže je otevřít všechny. Národ Kuby už mnohokrát propadl zoufalství, když mu zmizely lahve nejkvalitnějšího rumu přímo z trezoru. Nikdo přece neznal heslo!

Maskování je přežitek. Ivan Braginski, nejobávanější Rus na světě, jde po čichu. Najde lahev alkoholu schovanou za obrazem, skrytou v podlaze i mezi masožravými rostlinami.

Jeden seznam by na všechny jeho zločiny nestačil...

„Nemáš tu být. Je to rouhání.“

Stála u památníku padlých. Šedovlasý mladík ji objal. Hlavou se mihly vzpomínky.

Šlechtic skláněl zbraň, dívka v chlapecké zbroji na něj mířila kuší. „Král ti nepoděkuje, když mě střelíš.“

Zkusila poodstoupit, ale chtěla, aby zůstal. Nenáviděla se za to.

„Zvrtla se Vám nožka," volal na ni. Utekla ze sálu.

Národ hrdých Čechů si vytrpěl mnohé, ale nedokázali ho zlomit.

Tělo měla samou modřinu. „Nechte ji, veliteli. O odboji neví." Nevydržela by už vzdorovat dlouho, byla mu vděčná.

Ustoupil. „Jednou mi odpustíš. Máme celé věky, čas nás spoutal dávno. Oba to víme, Šárko. Už nevzdoruj."

Basa piv, chlebíčky, bonboška.

Opakoval si to, aby nezapomněl, a popotahoval se za mikinu plnou hvězd a pruhů.

Provaz, pytel, vyčištěný kufr auta.

Arthur byl zabraný do práce, málem si ho ani nevšiml.

„Co tu chceš? Hele, nervi mi ten pytel na hlavu, Alfréde! Nemáš ty náhodou o kolečko víc?“

Všechno se s ním točilo, když se probudil. Setřásl neuměle uvázaný provaz a zadíval se na vzkaz. Přežije nejlepší

Jako v mlhách se chopil zbraně, co se tam válela. Nerf pistolka? Co s ní?

Vyšel z místnosti, dopadla na něj smršť gumových projektilů. Neměl sílu oplatit palbu.

„Všechno nejlepší, Arthure!"

Procházel ztichlým pokojem. Přišel „uklidit“ po svých „kamarádech“, teď se však zarazil a odložil pušku. Pláč? Odhrnul peřinku a pak se židovská dívenka dotkla jeho rukavice. Ten jediný okamžik stačil, aby se Německo rozhodl.

Vydával ji za svou. Trávil s malou Rebekou čas, i když věděl, jaké svatokrádeže se dopustil. Děvčátko bylo právě zrozený a dosud bezejmenný národ.

Válka skončila. Gilbert s dívenkou se ukryl u přátel. Ludwiga čekal soud a dlouhé roky vězení.

Teď si hrála v jeho blízkosti. Dávno věděla, že je hrdý národ Izraele. Zestárne, až nastane pravý čas. „Budeme pořád spolu, viď, tati?“ Pevně ji objal.

Věnec z kvítí, prostý pomníček. Rozcuchaný blonďák stál téměř u něj. Sledoval vyrytá písmena. Na rameno mu dopadla ruka přítele. Němcovy oči zalétly k masivní bráně. Skrývala místo plné utrpení.

„Ještě to chce sluneční brýle a kšilt do čela.“

„Zdravím, Arthure,“ ucedil Ludwig.

„Hryže tě svědomí? Divím se, že se tu nesešla celá Osa,“ ryl do něj Angličan dál.

„Nikdo nás tu nezná,“ odsekl Němec podrážděně. „Jsem národ, ale bojoval jsem v zákopech. Nevěděl jsem o... tomhle. Tak mi to pořád nevyčítej.“

„Smůla. Německo bude mít pořád máslo na hlavě. Tuhle špínu prostě nesmyješ.“

Ludwig to věděl. Minulost nešlo vrátit.

Už se setmělo a Feliciano se neměl k návratu do nového útočiště. Jeho nedobrovolný kamarád by se ho rád zbavil, ale také pociťoval nefalšovaný strach o to podivně roztomilé stvoření. Šel jen obhlédnout město, prolezlé všelijakou verbeží. Není voják, něco se stane. Měl by za ním jít. Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila. Gilbertova dávná říkanka. A pak… zabouchání? Ne, někdo v plné rychlosti rozrazil dveře a rozplácl se na koberci. Hodiny právě odbíjely desátou, jako v té prokleté básni. Ale když Ludwig pohlédl do těch nevinných očí, nezlobil se dlouho. Pomohl Felicianovi vstát, nechal se obejmout. Zase bylo dobře.