RPF

Bydlela v malém domku západního stylu. Skromné bydlení, ale o mnoho lepší, než slumy ve kterých žila část obyvatel Karáčí.
Shodila burku a oblékla si župan.
„Vítejte!“
Vlasy barvy ohně, pihy, modré oči. Colin O'Toole, mladý Ir se sklonem rudnout pokaždé, když ukázala nahou kůži. Připomínal malé štěně, nesmělý, roztomilý a neškodný. MI6 ho přiřadila na její hlídání, asi proto, že nevěděla co s ním.
„Hledám Usámu.“
„Co?“ Ani ho neinformovali.
„Na žádost MI6.“
„Neuzavřela jste smlouvu?“
„Myslíš si, že Mycroft dbá na dodržování smluv?
„No, měl by!“
Tak naivní. Svedla by ho tak snadno, že se o to nepokusila.

Irene vtírala hojivou mast do ran. Někdy si říkala, jestli ji nevyhledávají právě kvůli tomuhle kousku nebe po bolestivém peklu.
Vrněl blahem.
Přitlačila, sykl bolestí.
„Kdo?“ vyštěkla.
„MI6.“
„Takže Mycroft.“
Jemně přejížděla prstem po stehně. Roztřásl se.
„Co když odmítnu?“ Medový hlas.
„Nedopatřením uniknou určité informace.“
Přitlačení.
„Co mám udělat?“
„Někteří lidé z Usámova okolí mají... zvláštní tužby.“
Sjela prstem po páteři.
„Mám se k nim dostat a najít jeho úkryt?“
Pokývání.
„Představím vás generálovi s vazbami na extrémisty. Od něj musíte získat doporučení dál.“
„Žádný problém.“ Olízla krev z ramene.
Sevřel jí ruku.
„Nabídnu příplatek!“
Vyškubla se.
„Možná jindy.“

Burka ji omezovala. Zkuste taky pracovat v oboru, kde potřebujete mužskou pozornost, oblečená v pytli. Tím více Irene překvapilo, když jí v jedné z karáčských uliček oslovil zámožně vypadající arab a dal jasně najevo, že mu nejde o společenskou konverzaci.
Zašli do zapadlé kavárny.
„Esma Al-Balavi, nebo lépe Irene Adlerová, MI6 má zájem o vaše služby.“
„Tohle už nedělám.“
Odkašlal si.
„Potřebujeme najít jednoho muže a vy můžete získat informace, ke kterým bychom se jinak nedostali.“
„Koho?“
„Usámu Bin Ládina“
Bušilo ji srdce.
„Pojďme prvně probrat tu druhou věc, kvůli které jste přišel.“
Kývl.
Irene Adler už je zase tady.

"Jsou tu všichni?" otázal se Vrchlický. Sněhobílý oblak přetékal posedávajícími postavami.
"Mácha chybí," houkl uštěpačně Mrštík.
"Ale ten tu chybět nesmí!" vyhrkl Šalda, organizátor celého setkání.
"Nejspíš zas někde hyzdí krásu popisného slova," rýpl si estét Čech.
"Kdoví, co ten hyzdí," zahučel temně Erben a všichni sebou trhli.
"Myslí si o sobě kdovíco!" zavyl zhnuseně Chmelenský. "Má se za pánaboha, jen proto -"
"... Že jeho si tam dole pamatují, zatímco po tobě nikdo neštěkne," kontroval Borovský s krutou upřímností.
"Přece byste se nehádali, chlapci," ozvala se jediná žena mezi nimi. Její melodický hlas uklidňoval.
"Tak začneme bez něj," navrhl Šalda zmámeně.

Mal som sedemnásť rokov, hovorili mi „Einstein,“ vesmír sa rozprestieral predo mnou vo svojich obmedzených štyroch rozmeroch a ja som, viac než čokoľvek iné, chcel pochopiť prečo vznikol a ako funguje.
Mal som dvadsaťjeden, a môj vesmír sa scvrkol do triviálnej sféry zúfalstva. Beznádej a bezvýchodiskovosť ma obrali o perspektívu až do chvíle, keď mi Jane ukázala cestu vpred.
Mám šesťdesiatpäť, sedím na invalidnom vozíčku, neviem povedať nahlas ani slovo, ale prešiel som – prevozil som sa – taký kus cesty teoretickou fyzikou, že moje sny sa priamo predo mnou zhmotňujú do skutočnosti. Do hlasového syntetizátora prácne naťukávam: „Space, here I come.“

„Dobrý den, to je ale dlouhá fronta. Také čekáte na přidělání klíčů?“
„Ano. Bohužel i já přispěji k vašemu většímu zdržení.“
„Nevadí. Zámečníci jsou očividně velmi vytížení lidé. A šikovní, to vám povím.“
„Jako mladý jsem chtěl být zámečníkem.“
„Co vás odvedlo od této bohulibé činnosti?“
„Matka si přála mít v rodině lékaře a los padl na mně.“
„Takže máte svou vlastní praxi?“
„Přesně tak. Zámečník ze mne nebude, ale smutek z toho mě přivedl k psaní.“
„Píšete pro veřejnost?“
„Pokud mou knihu někdo vydá, pak budu.“
„A vaše jméno?“
„Hluboce se omlouvám, ani jsem se nepředstavil, Arthur Conan Doyle.

Expozice
On: „Vem si šálu, bude tam větrno.“
Ona: „Venku se nepohne ani lísteček.“
On: „Ale tam bude větrno.“
Kolize
Ona: „To je horkovzdušný balón! Ty ses zbláznil!“
Krize
On [telefonuje]: „Ten plamínek nám zhasl. Klesáme.“
[Koš sedá na hladinu.]
Ona: „Copak ty nevíš, že tu umřeme?“
Peripetie
Hlas z telefonu: „Zkuste ten hořák znovu zapálit. Máte zapalovač? Nebo sirky?“
Ona: „V kabelce mám zapalovač!“
On [udiveně]: „Ty kouříš?!“
Katastrofa
Ona [po delším štrachání]: Já ho nemůžu najít!“
[Koš nabírá vodu. Oba vyskakují, motají se do právě splasklého balónu a tonou.]
Konec
Režisér: „Tati, tohle prosím přepiš.“
Scénárista: „Už zas?!“

Seděl tiše v maskérně a nechával na sebe nanášet vrstvy makeupu a protéz. V paruce mu už teď bylo neskutečné horko, byl unavený, nevyspalý, a kdyby mohl, šel by zalézt do karavanu a vybrečet se jako tenkrát u Kapitána.
Dal si vnitřní facku, dvě a bojoval dál s mikrospánkem, do kterého už sklouznul nejmíň desetkrát. Nakonec svou meditaci nadobro vzdal a sesunul se do polospánku. S leknutím se probudil, když mu někdo neočekávaně položil ruku na rameno.
Otevřel oči a uviděl v zrcadle Leeho v Thranduilovi. To mě teda poser… jak tahle nádhera mohla splodit Legolase, málem mu ujelo nahlas.