RPF

Mycroft se uvelebil ke své pravidelné dávce emocí. Musel něčím nahradit pravidelnou dávku kalorií.
SUBJEKT K „Pošleme jim snídani, chudáčkům zvědavým...“
„Já mám taky hlad,“ povzdechl si. Pohled do ledničky byl ještě chmurnější než pohled do státní kasy.
SUBJEKT A „Slyšela jsem, že nemocniční pokoj má napíchnutý i bulvár.“
„Jo, ale o den jsem jim to opozdil,“ zabručel Mycroft, sundal si sluchátka a zatřásl jimi. Královnin hlas slyšel jakoby s ozvěnou.
„Jsem ztělesněním tajné služby, ne informačních technologií!“
„Jestli to nebude tím, pane Holmesi, že stojím přímo za vámi. A za to oklamání bulváru vám nechám poslat schwarzwaldský višňový dort.“

Bylo nebylo jedno ledové království plné děsivého ticha, kde lidé křičeli mlčením. Žil byl v tom království jeden sněhový princ. Odmalička ho vychovávali k tichosti a šedi. Hlavně nic neříkej, to slýchával nejčastěji. A protože byl poslušný, mlčel, zatímco jeho duše se plnila barvami a touhou. Nezmohl se na protest, když ho používali jako loutku. Netroufl si improvizovat, aby nebyl poznat jeho vnitřní žár. Když dostal k jedenadvacetinám nabídku, která se neodmítá, poprvé zahořel plamenem. Před očima světa vykreslil svou vášeň do ledu, na ploše zůstávaly hluboké rýhy jeho touhy. Když mu srdce ozdobilo zlato, oddechl si. Vyhrál. Mohl odejít.

Agent mu poslal třináct scénářů, prý samé skvělé věci.
Herec toužil po roli v Avengers nebo v nových Star Wars, ale nic takového na stole neměl. Místo toho to byly samé neznámé názvy. Často špatně napsané. Navíc dvanáct scénářů, které už přečetl, mělo jednu věc společnou – jeho postava vždy zemřela.
To ustavičné umírání ho už nudilo. A deprimovalo. Kolikrát to ještě zvládne zahrát tak, aby rozplakal publikum?
Tak snad alespoň ten třináctý text bude lepší. Je to k nějakému seriálu, takže tam by mu ten život mohli dopřát, ne?
Sean Bean se pohodlně usadil a otevřel scénář Hry o trůny.

Následoval jsem tě, když jsi tajně utíkal pro svátost oltářní. Skrýval jsem tvé stopy vprostřed noci, zatímco jsi zarýval kolena do kamenné podlahy budečského kostelíka. Bděl jsem u tvého lůžka, abys mohl dopřáti oddechu svému vyčerpanému tělu. Jen my dva spolu jsme sklízeli obilí, jen já jsem ti pomáhal stvořit tělo páně.
Jedinkrát jsi mi nedovolil sledovat tvé kročeje, věděl jsi, že na jejich konci tě čeká smrt. Nechtěl jsi, abych ji spatřil.
Však já pomstil tvou prolitou krev. Nelituji života, který jsem položil pro tvou mučednickou smrt. A nejmilostivější Bůh dovolil mi spočinout i ve smrti po tvém boku.

„Prostě klasika. Parta studentů, teda sorry, hobitů ignoruje varování zkušeného indiána Aragorna a usne na zapovězeném místě.
Je to hospoda a stojí na pradávném pohřebišti. V noci vyleze ze sklepa devět nemrtvých. Jsou hladoví a nakrknutí, protože jim někdo dupal nad hlavama a vyřvával cosi o skákání přes měsíc.
A pak už je to hlavně o efektech a o kečupu. Mozky se mi povedlo namíchat celkem obstojně a zírej, co dělá tenhle provázek!“
„Petře, krvák je to dobrej, ale v porovnání s tím, co by ti po tomhle udělal Christopher Tolkien, je to slabota. Zkus se na to soustředit, jo?“

Věra neměla nikdy ráda kořenovou zeleninu a ze všeho nejvíc nesnášela mrkev. Žel, mrkve měla rodina vždy dost a matka ji přidávala snad do všeho. Věra trucovala. Matka bědovala, plakala – doba byla zlá, potravin nebylo mnoho a dcera se podle ní každým dnem ztrácela před očima.
Po válce mrkev z jejího jídelníčku zmizela. Věra se brodila sibiřským sněhem. Necítila prokřehlé prsty u nohou. Necítila ruce, které nechtěly udržet pilu. Snažila se necítit rány dozorců a jejich nenechavé ruce, které vzrušovala špinavá, nemocná, pohublá holka. Hltala chléb se slámou a pilinami, a když v boršči našla lidský prst, pouze ho vyndala.

Pro N. jsem byl sklenice whisky, kapka toho nabuzování sebevědomí a sex. V případě O. stačilo vyměnit whisky za vodku. P. se zpočátku jevil slibně, byl abstinent, ale nic nezabíralo víc než pořádné honění ega. Q. zmizel rychleji, než mohla být rovnice aplikována, a na R. raději zapomenout, protože tak veliké ego jsem doma nechtěl. S. vypadal jako životní láska. T. tu byl na jednu noc. Z U. mě dodnes bolí žaludek.
Do konce mé cynické abecedy zbývalo už jen pár písmen. Kdyby ani Z. nevybočil z řady, měl jsem v plánu to definitivně zabalit.
A pak jsem potkal Dona.

„Co bys radil, Karle?“ zeptám se. Zvenku řvou motory aut. „Lidi jsou maškary. Člověka se ve člověku nedořežeš. Z lidskosti zůstaly jen ty kosti.“
„Dnes podruhé oko mé Satana spatří, je krásný byť s úsměvem krysím.“
„Spáleniště a žlutě kvetoucí louky kam se podíváš. Brodit se popelem, nebo kvítím? Každá odpověď je špatná, Karle.“
Věděl to. Snažil se nás varovat. Všichni ho poslouchali, málokdo mu naslouchal.
„Vždyť jemu dnes s hlasem i duše má patří, když na větvi visím...“
„Svrhnout systém půjdem zítra. Zazpívej ještě jednu, Karle.“
Gramofon se dál točí, deska zapraská.
„Je noc, v které nezpívá andělů chór...“

Když vyrůstal, slýchal to každý den:
Necpi se pořád tolik!
Takhle tě žádná holka nebude chtít!
Měl bys držet nějakou dietu.
Tak kolik už jsi shodil?
A těm pěti lívancům s marmeládou jako říkáš dieta, jo?!
Takhle nikdy nic nedokážeš.
Jsi tlustý.
Po čase hubnutí vzdal.
Pomalu přibíral na váze, ale to mu nevadilo.
Vadily mu jen ty hloupé poznámky.
Bylo jich tolik, že se jednoho dnes rozhodl učinit tomu přítrž.
Sedl si ke stolu, vzal do ruky tužku a napsal postavu Sama Tarlyho, aby všem dokázal, že i tlustý člověk může vykonat slavné činy, stačí mít jen velké srdce.