DMD č. 23. pro 23. 4. 2015. Téma: Na stopě

„Kousek Nebelvíru. Mrzimor!“ řekl kouzelný klobouk.
Mrzimor pro něj byl jako stvořený, nikdo se nikam nehnal, nic po něm nechtěl a Jamie se klidně vrtal v hlíně. Snažil se zjistit, jak lépe pomocí magie pěstovat obilí a v koutku duše mu vadilo, že jsou pořád poslední a nesnášel narážky ostatních.
Ve čtvrťáku byl na stopě převratnému objevu. Vzorky rostly přímo před očima. Pak na něj Ethan shodil skleník. Neudělal to naschvál, ale omluva Jamiemu nestačila.
Ten večer měl proslov ve společenské místnosti.
Ten rok Mrzimor vyhrál.
Za rok oba vyklouzli z hradu a v Zakázaném lese se pokusili navzájem zabít.

Now, where was it?
Thorin needed it. They needed it. She needed it…
For her brother, of course. And Fíli… and Kíli. Her sons are so young, she can keep it for them. Until they are old enough.
No! What is she thinking! Arkenstone belongs to Thorin!
…
That’s stupid. Just because he is her older brother? She is a lady, she deserves better…
Wait a minute. Something strange is going on. What dark power is in play here?
…
Everybody searches for the Arkenstone.
They will bring it to them. To Thorin... and to her…
“Have you found anything yet, Bilbo?”

Utíkali vřesovištěm co jim síly stačily, tráva i skály se míhaly okolo. Za sebou slyšeli vití, dusot těžkých tlap a řinčení zbroje.
Že jim jsou skřeti na stopě, to zjistili už u zlobří jeskyně. Že jim jsou v patách, to zjistili vzápětí.
Radagast prozatím odváděl dobrou práci, skřeti i vrrci se na něj pověsili jako trpaslík na skálu, ale bylo jisté, že dlouho to nevydrží.
Jak dlouho vlastně, to zjistili rovněž vzápětí. Kili se sice kasal, jak je skvělý lučistník. Ale že na délku třech trpaslíků nedokáže trefit skřeta do krku, aby chcípl v tichosti... to by i kámen rozplakalo.

„Vstávej, líná kůže!“
„Trhni si,“ zabručel Bodie a přetočil se na druhý bok.
„Jak myslíš… Míří sem Cowley.“
Doyle nikdy nepochopil, jak se jeho parťák dokázal dostat ze stavu nevrlá rozespalost v podstatě ihned do módu pohotová usměvavá bdělost.
Tedy… usměvavý byl do chvíle, kdy mu došlo, že Ray blafoval.
„Jsi sketa, Doyle,“ zamumlal otráveně. „Zdálo se mi o té nové sekretářce.“
„Jsme na stopě sadistického vraha,“ připomenul Ray. „Nechápu…“
„Dokud se mi zdají hanbaté sny, může tě potkat jen to, že se k tobě budu v noci lísat. Až se mi začnou zdát sny vražedné, dopadneš hůř…“ upozornil Bodie.

Před zrcadlo postavím se, nasadím si paruku,
že budu hvězdou celé akce mám tím pádem záruku.
Rty si leskem namaluji, růží přibarvím si tváře,
dnes večer se koná párty mistra Pohádkáře.
Pohádkář je pěkné kvítko, co vám budu povídat,
musím se tedy nenápadně na zoubek mu podívat.
Vzít si šaty šifónové chce trochu vnitřní síly,
stejně tak Londýnem na podpatcích jít v kostýmu víly.
Vím, že se mnozí podivují tomu odvážnému počinu,
já však mám svou misi jasnou, jsem na stopě zločinu.
Želízka klapnou ocelová, podvratný živel se z ulic ztrácí,
jsem Detektiv Inspektor Scotland Yardu a miluji svou práci.

Právě dávají pořad Na stopě. Rozebírají přepadení jedné benzínové pumpy před nějakým časem. A je zde popis pachatele.
"Poslechni, Tadeáši, ten popis sedí přímo na tebe. Výška, typ postavy, barva očí, vlasů. I ten účes. A právě říkají, že měl na tvářích několikadenní strniště. Jako míváš ty, když se neholíš."
"Všechno souhlasí, ale to strniště ne. Povšimni si toho data. Den předtím jsme byli spolu na plese, a to jsem se čerstvě oholil!"
"Myslíš, že by si někdo po půl roce vzpomněl, kdy přesně tě viděl oholeného na plese?", ušklíbne se Timea.
"To nevím, ale udat mě snad, miláčku, nepůjdeš."

Byl na stopě něčeho velkého. Převratného. Obrovského vynálezu. Pracoval na něm ve dne v noci. Takměř nevycházel z laboratoře. Neustále něco zkoušel a testoval. A pak na to přišel. Uskutečnil největší objev v historii lidstva od dob rozštěpení atomu.
Chtěl, aby z jeho vynálezu měl každý užitek. Chtěl, aby se všichni měli dobře. Zašel tedy na patentní úřad. Jeho objevem byli nadšeni.
Za pár dní se u jeho dveří zjevili nenápadní pánové v nenápadných oblecích. Chtěli aby jim předal svůj vynález. Nesouhlasil a tak jednoho dne prostě zmizel.
A já, nejlepší detektiv od dob Poirota, jsem jim teď na stopě.

Zahrada měla svůj vlastní zvuk. Zpěv ptáků, zurčení starého náhonu, šum sousedícího lesa... Když byste se zaposlouchali, mohlo se zdát, že přichází a odeznívá ve vlnách. Martha několikrát přemýšlela, zda je možné, aby zahrada dýchala...
Zahrada jako by měla i své nálady a vrtochy. Martha si s ní povídala.
Dnes jí však zahrada připadala zarputilá a zahradnice se na ni zlobila.
Zabořila ruce do hlíny - ta se však začala propadat, zřejmě podrytá hlodavci. Překvapeně sledovala, jak se, jako malá lavina, hlína drolí. Myší díry se slévají v jednu.
Větší a větší.
Ucukla, když si náhle uvědomila, že...
Ach můj bože..!

"Pracovala jsi pro Moriartyho."
Zaťala nehty do dlaní. "Detektiv na stopě."
"Nasadil tě na Johna. Zamilovala ses. Skončila. Téměř se vším."
Zbledla. "Promluvíš?"
"Promluv teď, nebo mlč navždy," řekl posměšně.
"Je dlouho po svatbě."
A ty mlčíš.
Sledovala jeho pohled, upřený na novorozeně.
"Sentiment?" zeptala se.
Znovu se na ni soustředil.
"Zkušená, schopná, inteligentní, lhářka. Dobrá matka. Dobrá... pro Johna."
Proto.
"Děkuji.".
"Nejsi já. Přestaň hrát hry," dodal, nikterak nepřátelsky. "Existují věci, které neodpustí."
Vykročil. Její tichý, ale odhodlaný hlas ho zastavil.
"Geniální. Nepochopený. Dobrý pro Johna. Nejsi já. Přestaň se mnou hrát hry, existují věci, které John neodpouští."
Neodpověděl.

Už jsem ho skoro měla. Ještě včera jsem si byla stoprocentně jistá, že bydlí v košíčku s potřebami na šití. A tak jsem ho (ten košík) večer celý srovnala. Kromě několika zbytků, které už asi nechtěl, protože žere jen ty sudé, jsem našla pouze vychladlý dolík v klubku vlny.
Pak jsem ho zahlédla lézt do koše s prádlem na žehlení. Což je divné. Ponožky tam nemají co dělat, já je nežehlím (ale existují takoví exoti, co to dělají).
Koš je tvrdý oříšek. Žehlím třetí večer a dostala jsem se teprve k hornímu okraji.
Ale jsem ti stále na stopě, ponožkožroute.