DMD č. 23. pro 23. 4. 2015. Téma: Na stopě

Snažím se ignorovat, že ten člověk tu přede mnou stojí jen s ručníkem kolem pasu, a že opravdu začíná vypadat na svůj věk. Spustím:
„Potřebujeme vás v Nevadě. Ihned. Nejvyšší priorita.“ Strčím mu pod nos obálku s instrukcemi a letenkami.
Zírá střídavě na ni a na mně a přitom z něj na podlahu vesele odkapává voda.
„Kde se tu berete?“ promluví konečně. Jak nápadité.
„Nezvedal jste telefon.“
„Ale… ale… „
Za ním je pokoj ponořený do tmy. Cítím tu nezaměnitelný zápach číny a skotské. Že by večírek starého mládence? Ušklíbnu se.
„Váš soukromý byt je nevystopovatelný leda pro průměrnou bondgirl, 007.“

Až k dalekému horizontu není vidět nic než šedou. Světle šedá střídá tmavošedou, zem pokrývá vrstva neznámého bahna. Před zamračenými horami, holými skalami bez života, se skrývá kovový komplex budov. Nikdy nekončící komíny trčí do nebe jako useknuté dětské ručičky. Jenže nebe zde neexistuje, jen nepropustná vrstva šedé. Nedaleko je jezero. Dávno v něm není voda. Desítky, stovky rour vypouští do prohlubně černou, téměř netekoucí břečku. Není slyšet nic než namáhavé pleskání toxického kalu. Ve vzduchu je cítit štiplavý pach a síra. Vše kvůli vzácným zeminám. Vše kvůli billboardu s nejnovějším zeleným chytrým telefonem a heslem: „Jsme přírodě na stopě.“

John Watson sedel pri stole, jedol praženicu s kečupom a ponad ranné vydanie The Guardian ukradomky pozoroval Sherlocka.
Vždy si ho predstavoval kráčať za zvučky Ružového pantera s obrovskou rukou v lupe, nevedel si pomôcť. Ale Sherlockove "na stope" vyzeralo úplne inak ako hocijakých detektívnych filmov.
Toto nebol film. A Sherlock ani nemal obrovskú lupu.
Ale zato mal staré husle a už druhý deň za sebou vrzúkal, pri čom nepovedal ani slovo. John premýšľal, ako sa ho taktne spýtať na jeho duševný stav.
" Preboha, Watson," Sherlock sa zrazu zamračil. " Ako môžeš jesť praženicu s kečupom?!"
Sherlock Holmes sa jednoducho zbláznil.

Zlehka našlapuje bosými chodidly.. půda nasáklá prvním jarním deštěm ji vlhčí chodidla.. Všude voní vlhká zemina, miluje tuhle vůni, vůně života a země.. Drobné bílé kvítky kopretin a sedmikrásek posévají půdu okolo.. paprsky slunce si razí cestu skrze stromové větvoví a dodávají krajině lesk.. Lehký vánek si pohrává s prameny jejích vlasů.. Všechno to, přebíjí ty poslední chvíle bolesti a utrpení, všechny její vzpomínky na ty co nechala za sebou jako by mizely.. vše se to zdá tak přirozené.. a tak kráčí dál, na stopě té záhadě, která ji nutí pokračovat aniž by cítila nutkání se otočit a vzpomenout si...

Zdálo se, že se mu někdo vloupal do bytu. Rohožka byla definitivně ve špatném úhlu. Toho by si všiml i slepý!
Paní Hudsonová byla zticha. Žádné uječené uvítání, žádné šouravé kroky, pokud by ji bolela kyčel. Nezdržoval se zacházením k ní, paní Hudsonová se o sebe umí postarat.
Schody byly ošlapané jinak, to prostě cítil. Když nasál vzduch, mohl rozpoznat závan kouře. Na podlaze dokonce našel popel z cigarety. Vyrazil po schodech, cestou sebral baseballovou pálku a vdupal do svého bytu.
"Překvapení!" zakřičeli lidé, kteří se rádi zvali jeho přáteli. Balonky se pomalu vznášely u stropu a Sherlock pozvedl obočí.

21. července 1969
Lunární modul se pomalu zvedl. Už nebylo co dodat. Památná věta byla vyřčena, otisk v písku připomínal vítězství lidí nad přírodou.
A najednou bylo všechno zase jako dřív. Měsíc se dál řítil nekonečným vesmírem a tak to bylo v pořádku.
Daleko na Zemi se lidé objímali a dojatě stírali slzy.
Neil Armstrong se vrátil zpátky do Apolla 11. Zavřel oči a nechal se unášet na vlnách Dvořákovy Novosvětské symfonie.
A mezitím na povrchu Měsíce vylezlo z kráteru cosi chapadlovitého a naštvaného. Za bublavého mručení se to přišouralo až k Armstrongově stopě a překrylo ji vlastním blanitým otiskem.

Kopčem důkladně prohlédl malou šlépěji. Po chvíli přemýšlení řekl sám pro sebe: "Liška." Zavolal na svého kamaráda Veverčáka a spolu s ním se vydal po stopě. Na tento typ lovu nebyl moc zvyklý. Doteď většinou buď zvíře přepadl nebo se za ním hnal, ale ještě nikdy ho nestopoval. Dřív si stop nevšímal. Ale teď se rozhodl pro změnu. Chtěl zažít něco nového. A tak se vydal se stopařskými vědomostmi naprosto nedotčen po liščí stopě. Už spíše cítili, než viděli, že liška je stále blíž. A přitom netušili, že daleko vzadu za nimi po jejich vlastních šlépějích postupuje smečka hladových vlků.

Věděla o něm. Snažil se uniknout, ale to bylo jen chvilkové zdržení. Však ho zase najde a pochutná si na tom výživnému soustu.
Věděl, že jde po něm, že ví přesně, kde ho hledat, že se neúprosně blíží. Jeho úkryt se stal pastí. Bezmocně se choulil v neproniknutelné tmě, věda, že ta ho neuchrání. Od jisté smrti ho dělily jen stěny, kterými ještě nepronikla, ale slyšel dobře, jak se k němu dobývá, jak se najisto přibližuje. Téměř už cítil smrtelný úder.
Příliš mnoho námahy, tohle sousto by se nevyplatilo. Odletěla.
Trvalo ještě dlouho, než se Kmotříček ztuhlý děsem odvážil ven.

„Tedy Brandy, tys tomu zase dala!!“
„Čemu?“
„Cos prosím tě vyváděla na louce za fotbalovým hřištěm?“
„Ééé... nic?“
„Já jen že tam pobíhají děti i s paní učitelkou, všichni jsou oblemcaní sádrou a srší nadšením nad tím, že našli dinosauří stopy...“
„Jakej dinosaurus? To jsem byla já!!“
„Hm, to víme my dvě. Ovšem děti jsou na stopě pořádné záhady. Ostatně, paní učitelka taky. To může být pěknej malér!“
„Páni, bude senzace! Otisk mého elegantního spáru zaplní YouTube a světovej tisk! Budu slavná!“
„A nemáš náhodou zůstat inkognito?“
„A sakra...“
„No vidíš.“
„Chjo... Ale budeš mi aspoň chvíli říkat Nessie, viď?“

Je krásný letní den, kamenná dlažba horce sálá, město tiše podřimuje v ospalém odpoledni.
Oni se ale nesmí nechat ukolébat. Jsou agenti na území protivníka, sledují subjekty nepřátelské rozvědky. Za každým oknem může být sto slídivých očí. Na každé střeše, za každou tylovou záclonkou se může ukrývat odstřelovač. Nesmí je odhalit. Nesmí je chytit. Teď je nutné se plně soustředit, být neustále ve střehu. Naštěstí se mohou spolehnout jeden na druhého, jsou ostřílená a sehraná dvojka. Protivníci zmizí za rohem, když tu náhle...
... vytáhnou sluchátko a pozvou je na studenou kofolu. Tajní agenti Horáček a Pažout usoudí, že mise skončila.