DMD č. 19. pro 19. 4. 2015. Téma: Nesnaž se ukaž se

"Takže co máme?"
Danny dopíjel třetí kávu a zoufale doufal.
Policista zavrtěl hlavou, "Nic."
"Ale no tak."
"Nevíme kdy opustila byt, co měla na sobě, kam a proč šla..."
Tupé zírání do obrazovky pátrání příliš nepomáhalo.
"Mám to!"
Po náhlém výkřiku ho obklopili.
Přehlédnutý výpadek kamer upřesnil čas.
Na mapu vyskočily časové kružnice.
Za první už kamery zase běžely.
"Ona nám pomáhá," vydechla Simona.
V záběru kamery klidně prošla dívka v křiklavě žlutých šatech a masce.
"Jsou příšerné, roky zavržená móda... Takhle ji nikdo nepřehlédne."
Jen jestli to nedošlo i únosci, blesklo Dannymu hlavou.
Po mapě pomaloučku lezla klikatá čára.

„Dáš si kafíčko, Laděnko?“
„To víš, Blaničko.“
„Upekla jsem buchtu, ale jen rychlou. Už to není jako zamlada.“
Šálky z křehkého porcelánu se jemně chvějí v žilnatých rukou.
„Já nevím, Blaničko, kam ten svět spěje! Všude samý vraždění, skandály, to dřív nebejvalo!“
„Bejvalo to i horší, holka.“
„A ti mladí dneska, učiněná hrůza! Práce jim nevoní.“
„Všichni nejsou stejní.“
„A vidělas tuhle na Nově ten průvod?“
„Ani ne, Laděnko.“
„Katastrofa, Blaničko, katastrofa! Že jim to nezatrhnou!“
„Hm.“
„Ty dneska vaříš?“
„Jojo. Vnuk přijde na oběd.“
„Se snoubenkou?“
„No, Laděnko, víš...“
Ale to už se Pažout s Horáčkem hrnuli do dveří.

Zvažovala každý krok, ale viděla sotva kousek chodníku před sebou.
Zbytek odfiltrovaly brýle a zvuky sluchátka.
Počítala kroky, cítila slunce ve výstřihu šatů.
Za patnáct minut už nevěděla kudy jde.
Za tři hodiny mohla dorazit kamkoli.
"Zastav."
Poslechla okamžitě.
Třicet minut neslyšela nic dalšího.
"Zuj se."
Šaty odložila po další hodině.
Potom na černí ohraničeném kolečku v brýlích uviděla láhev.
Žízeň dorazila takřka okamžitě.
Příkaz k napití za příšernou půlhodinu.
"Děkuji," řekla do masky, když dopila.
Nechutný iontový nápoj a hadička páchnoucí novotou.
Ucítila lehký výboj na oholené hlavě.
"Děkuji, pane."
Dovolila si dvě myšlenky.
Buď přirozená.
Zatím tě neprokoukl.

Xéniinu přítomnost nezaznamenal.
Jako by tam nebyla, nekladla drobnými liščími krůčky ve svých stopách stezku lehkou jako dech, pevnou jako hustě tkané plátno.
Koutkem oka postřehla, jak Evžen zakolísal.
V oné drásavě nekonečné vteřině si zakázala mžiknout, hlesnout, domýšlet, cítit. Žádné emoce.
Chladně soustředěná ukročila stranou.
Magická lávka bezchybně splnila její pokyn.
Evžen poskytnutou oporu vycítil. Jako zázrakem pád vybral.
Výhodu překvapení však ztratil. Nezbývá než zoufalý přímý souboj.
Hastrman vyrazil skřek vzteklého úžasu. Jak se tam udržel, bestie čarodějnická!?
Dlouhým skokem se na Evžena vrhl, aby ho konečně srazil do temného víru.
Ledový krunýř Xéniina sebeovládání praskl.
Skočila také.

V transu počítal kachničky a čekal na komentáře.
„Tu miluju, ta mi dala! Ale ti ostatní? Ignoranti!“
„Myslím, žes to úplně nepochopil,“ řekla mu dcera.
„Je čas, otče, postoupit na druhý levl!“
„Párkrát už jsem kliknul!“
„Komentíky, tati, začni s komentíkama! Víš, jak je sám miluješ!“
„Můžeš mě pasovat na rytíře, dneska už jsem rozdal čtyři!“
„Komu?“
„Mno, svým příznivcům…“
„Aha. Dostaneš, vrátíš. Sláva, jsi na úrovni pohana.“
„To mám jako číst úplně všechno?“
„Meta. Do třetího levlu ti bude stačit, když se vymaníš.“
„Z čeho?“
„Ty víš.“
„Snažím se.“
„Ukaž se.“
Jde to ztuha. Zažrané jájínkovství. Učím se. Děkuji.

„Já tě vidím! TEBE TAKY, SLYŠÍŠ?“ ozývá se z kuchyně. Domácí připravuje oběd - krájí maso. Obklíčena dravými šelmami, čekajícími na každé její zaváhání.
„Mazej dolů! Nestrkej mi sem čenich! Au, jsi normální?“ shazuje kocoura, vzpínajícího se jí po nohou. „Nic nedostanete, svoje jste si už sežrali! Chraň tě pánbů vlézt na linku, rozumíš! Sypej odtud!“
„Ježíšmarjá, ukaž, já ti fakt nechtěla šlápnout na nohu, to musíš stát přímo za mnou?“ bere do náruče kvílejícího Barbuchu a prohmatává mu packu.
Uklidněná se otočí zpátky k lince. Strne.
Tři loupežníci vybírají nejlákavější kousky a Barbucha mohutným skokem doplní počet.
Zase ji dostali.

Gero byl vycvičený k sebeovládání, ale všechno má své meze.
„Měl by ses snažit vycházet s urozenými, a ne s chátrou! Taháš z žaláře zločince, bratříčkuješ se s odsouzenci! Co z toho?“
Zmlkl, když se jeho oči zarazily na Wilhelmově zamyšlené tváři.
Oceány bolesti, pouště ponížení.
Všechno, čeho se dopustil na bezbranném dítěti.
Rozsudek smrti, nikdy nezrušený.
„Přátelím se s odsouzenci,“ souhlasil vévoda. „Dělá ti potíže respektovat má rozhodnutí?“
„Jak kdy,“ odpověděl Gero bez rozmýšlení.
„To je očividné. Ale nedostatek respektu se dá řešit.“
Gero ztuhl.
„V tvém případě, Gero, by možná stačilo pár dní volna. Připadáš mi nějaký přetažený.“

"Hele, Dřevo, nech ty lana. Zkus radši... vymyslet plakát."
"Dobrej nápad, kulisáku! To sfouknu hned."
Velevážení pudlikum!
Račte laskavě zavýtat do našeho slavnýho boudi!
Vistupujem deně! Taky princypálovi děti!
Hrajem klasyku. Hrajem fšecko. Hrajem skvjele!
A komu se to nelýbí ať de klidně...
Za oknem maringotky vykoukla hlava.
"Hej, Cvočku! Pojď sem! Dřevo se snaží tvořit plakát!"
"Notyvole... Takhle by to nenadrásal ani Mňauestro!"
"Zavolej někoho, honem!"
Principál se satirikem vtrhli dovnitř jako rozezlení Lítičáci.
"Poslouchej, ty matlale pitomá! Okamžitě se přestaň cpát do něčeho, co neumíš!"
"Tohle je úroveň hodná kouzelníka. Ten vydává hrubky a hrubosti za umělecký záměr."

Zhruba ve svých třinácti letech přišla dcera domů s tím, že chce odbarvit na blond.
Aby ji nezřídila nějaká kamarádka hůř, po neúspěšném rozmlouvání jsem se toho ujala.
Namatlala jsem na ni zesvětlovač, a po doporučené době působení zalezla dcera do koupelny.
Po půl hodině jsem začala být nervózní.
„Nesnaž se zdržovat a ukaž se!“ zařvala jsem na ni.
Ve dveřích se objevilo něco, co nešlo popsat jinak než Zlatovláska.
Několik dní poté odjely děti na letní tábor a já jsem odbarvení ocenila.
Na fotografiích, které byly pravidelně vyvěšovány na internet, se dcera dobře hledala.
Svítila tam jako vánoční stromeček.

„Myslím, že tentoraz ostanem pri kartičkách.“
Smiech.
Dosiahol ten stav, keď mu myseľ pracovala bleskurýchle, dokázal zhodnotiť dôsledky – celý svet by sa stal jeho vtipom, nikto by nechápal, nad čím sa uškŕňa, Rhodey a Pepper by ho ľutovali a popustili mu uzdu, upil by sa k smrti, nemal k tomu ďaleko – vedel si predstaviť, koľko námahy by to stálo.
„Pravdou je…“
Iná možnosť – znásobenie reálneho osobného nebezpečenstva, do čerta aj s Obiem, prepad akcií, Pepper naňho nakričí, investori budú zúriť, médiá objavia hotový poklad nových dôvodov povláčiť jeho meno blatom – bude to krátke, ale skončí ohňostrojom.
„Ja som Iron Man.“