DMD Bonus č. 3 pro 12. 4. 2015.

Když je teď moje žena pryč, můžu dělat, co mě baví, řekl si.
Samozřejmě, první věc, co udělal – jako správný chlap – bylo rozvalení se na gauči. Zapnul televizi a opřel si nohy o stůl.
Žádný křik.
Potom došel do lednice, otevřel si k hokeji pivo a pil ho přímo z plechovky.
Žádné ponaučování.
Svlékl se úplně donaha, trencle a fusekle hodil na zem a své nádobíčko rozplácl na gauči.
Žádné nechutné poznámky.
Žil šťastně celý týden. Vídal se se svými bláznivými přáteli. Nechyběla mu. Vůbec. Až ho to vyděsilo. Dlouho přemýšlel.
„Musíme si promluvit,“ bylo první, co řekl, když přišla.

Léto se rychle chýlilo ke konci.
Seděla na dřevěné houpačce a zamračeně sledovala Lily hrající si s tím Snapeovic klukem. Ještě donedávna nesměla. Nesměla si s ním hrát, protože byl divný, všichni to říkali a maminka to zakázala. Nesměla ani dělat ty věci. Nechat rozkvétat květiny. Létat panenku.
Donedávna.
Do doby, než jí přišel dopis, o kterém si všichni mysleli, že je to vtip. Do doby, než přišel ten člověk a řekl jim, že není.
Ale oni se spletli. Museli se splést.
Měly dorazit dva dopisy. Dva. Ne jeden.
Petunie setřela hřbetem ruky slzy a šla hodit žádost do schránky.

Po okně tancují dešťové kapičky. Ťuk, ťuk, rozehrávají tichou melodii a já si přitáhla peřinu blíž k bradě. Chci si ještě vychutnat poslední chvíle, kdy nemusím vstávat a poslouchat ruch města. Podívám se na hodiny, ještě není ani šest hodin, ale přes žaluzie už dopadá první světlo. Je mi tak krásně jako už dlouho ne.
Najednou se do toho ozve rušivý zvuk. Kvík, kvík. To se malá Lucinka probudila a dožaduje se ranní snídaně. „Pssst, nekřič,“ snažím se ji uklidnit, aby neprobudila manžela. Ještě by mohl hodinku spát, pokud se mi to podaří. Ještě že mám zaručený prostředek k utišení.