DMD č. 6. pro 6. 4. 2015. Téma: Mlátička

Starý Boothroyd byl toho dne poněkud nenaložený. Vyčetl mi, že jen sedím za počítačem. Pochopitelně jsem se urazil.
„Rozkrývám síť teroristů,“ odsekl jsem. „Moderní válka už dávno není jen o rvačkách a střílení do lidí.“
„Já vím. Dnes proti sobě klikáte.“
Pokrčím rameny. „Pokrok.“
Zatváří se smutně. „Když já byl ve tvém věku, měli jsme jasné nepřátele s jasnými pravidly. Bylo na ně spolehnutí. Třeba Viktor Mlátička. Když ses mu nelíbil, dal ti zkrátka pěstí. Proti němu by ti nepomohlo šest počítačů.“
„To zní dost hrozně,“ poznamenám.
Boothroyd se otočí mezi dveřmi.
„Citlivko. Vy dnešní mláďata netušíte, co je zábava!“

Na horách je všechno tak trochu drsnější než v údolích. Počasí je drsnější, tráva je drsnější, krávy jsou drsný jak šmirgl, lidé jsou drsnější a nejdrsnější ze všech je Franta Mlátička. Kolují o něm mnohé zvěsti - že uškrtil kozu, že zmlátí každého, kdo se ho zeptá na jeho tetování nad pupíkem, že žere děti. Caparti se mu vyhýbají obloukem a občas mu z hecu rozbijou okno kamenem.
Franta Mlátička je prostě drsňák s velkým kusem jemnosti. Stačí, aby mu jeho milující partner Eda, řečený Řízek, nabídl kostičku čokolády a Franta si troufne na jemnost - roztaje pod jeho rukama jako máslo.

Týden na cestě. Čtyři dny v řadě prosebníků. Lidé se strkají, občas padne rána. Po těle mám modřiny, ale udržel jsem svý místo.
Strážci zavírají bránu.
„Přijď zítra.“
Vrhnu se proti nim.
Svírají mě pevné ruce, o hrdlo se opřela dýka.
„Pusťte ho,“ poručí strohý hlas.
„Mohli tě na místě zabít,“ oboří se na mě.
Roztřeseně koktám. „Každý se může v nouzi obrátit na pána Rakasi...“
„Je mi to známo,“ odpoví suše. „Buď stručný.“
Stačí mi pár vět.
Vévodovy oči jsou temné, rozhněvané.
„Pošlu stráž pro tvou rodinu.“
„Proč?“ vyděsím se.
Strážci mě vyvádějí ven.
Co jsem to jen udělal?