DMD č. 3. pro 3. 4. 2015. Téma: Proměnná

Zákonitě dostaví se kletba třetí sudičky,
pokud holka nelokne si doušek mrtvé vodičky.
Statisticky hloupý Honza nabrkne si Krasomilu,
pokud ovšem nestáhl si "Líbímseti" do mobilu.
Že babičky kouzelné jsou, o tom víme svoje,
pakliže však nesvádějí s Parkinsonem boje.
To pak předmět čarovný se pádem na zem roztříští
a v ten moment z udělání živý pramen neprýští.
Někdy rada moudré lišky jednoduše nestačí,
Otesánek příliš chlastal a výjimečně nesvačí.
Vlasy zlatovlasé panny čelí pelichání
a Ferda, ten všeumělec, není zrovna k mání.
Večerníček ztratí tisk,
Krásce protáhne se pysk
a ty přestaň koktat dětem jak to bylo se Zvířetem.

"Dobrý večer, pane premiére, mohu vám položit jednu otázku?"
"Prosím."
"Víte, co je to proměnná?"
"Proměnná? Eh, asi nějaká dáma, co často mění povolání?"
"Dobré odpoledne, dnes máme ve studiu slavnou herečku Emílii Sollovou. Emílie, mohu se vás na něco zeptat?"
"Ano?"
"Co je to proměnná?"
"Jako...přídavné jméno?"
"Ne, podstatné jméno. Ta proměnná."
"Aha. To je nějaký nový film? Nějaká herečka?"
"Zeptáme se tedy náhodného kolemjdoucího. Dobrý den. Mohu se zeptat? Víte, co je to proměnná?"
"Jestli jste se mi přišli vysmívat, tak běžte někam!"
A pak že definice proměnné je základní znalost, bez které nemůžeme v životě uspět.

Gwen se rozhlédla. Berek zíval. Zbytek týmu byl v různých stádiích komatu.
Jediný Mimas byl ještě při smyslech. Gwen to nepřekvapovalo. Vesmírná Síla musela být vskutku ve formě, když se narodil.
Velitel zavrčel a frustrovaně odhodil hromádku datapadů na hromadu datapadů. Ta se rozsypala a probudila spící členy jednotky.
"Už jsme na něco přišli?" zeptal se Tyros a rozespale si mnul oči.
"Víte co, kluci? Spát můžete v postelích, takže rozchod."
Kloni se odpotáceli do kajut.
Mimas rozhodil rukama.
"Nejde to. Je tu moc různých proměnných. Nikdy se z planety nedostaneme."
"Tak nám nezbývá, než udělat proměnnou i z tebe."

Sovátko si otřepávalo zmoklá křídla a udiveně vejralo na monitor.
„Proměnná? Co to je?“
„Nejspíš nějaká paní, co se proměňuje,“ usoudil myšák. „Ve vlčici. Četl jsem o tom. Není dneska úplněk?“
„Pozejtří,“ brouklo Sovátko. „To nebude ono... Pro.. mě.. nná.“
„Snad pro tebe, ná?“
„Pro mě, ná, co?“ podivilo se Sovátko.
„Pro tebe, ná, tady máš kafe.“
„Jééé,“ řeklo Sovátko dojatě. „Tys uvařil kafe!“
„A rozmrazil jsem kuře.“
„Jsi prostě nejlepší!“
„Nenahraditelný,“ naparoval se myšák.
„Však bych tě za nic neproměnilo. Teda nevyměnilo.“
Měsíc zraje k úplňku, myšák se Sovátkem pijí kávu a uždibují kuře.
S proměnnou si hlavu nelámou.

Trvá to příliš dlouho. Útok za útokem, nepřátelská formace za formací. Splývá rozdíl mezi nocí a dnem, někdy má pocit, že jedinou realitou je hlas ve sluchátku, který vede její kroky, občas si musí připomínat, že je to jenom zkouška, jako cvičení z matematiky, jako rovnice s proměnnou, kterou jsou termiťáci, vždycky termiťáci. Že vlastně na řešení tolik nezáleží, že když neuspěje, svět se nezhroutí. V návalech paniky ale tuší, že se nemá kam vrátit, že tohle je místo, kam patří. Petra Arkanianová je voják. Plní úkoly jako voják. Nikdo netuší, že uvnitř ní je dítě a pláče a pláče.

4 964 96 47 3369 853 485329 4474332 468
764 407437 čtyřka je to čtyřka čtyřka je ta odpověď co kdybych změnil pořadí čísel 4 464 4364 ne to je úplně špatně musím si vzpomenout 4 jak to bylo v novinách byl 4 to čtvrtý odstavec čtvrté slovo špionáž a také to 4 čtvrtá stránka čtvrtého čísla co kdybych ještě přidal - písmena v abecedě ano to je ono musím se 4 podívat dokud 4 na mě ještě nepřišli musím se soustředit
Johne?
Jeho žena.
Volá ho již počtvrté.
V hlavě je najednou ticho. Žádné hlasy.
Protože tahle proměnná je stálá.

Proměnná stárnutí je čas.
Dětství krásné, kouzelné, krátké. Malá holčička s mašlí a stále rozbitými koleny.
Když byla školačka, starší bráška převzal roli ochránce.
Jako dospívající byla zadumaná. Myslela si, že krása je jen synonymem pro hezkou tvář.
Adolescent v ní bořil dogmata. Vzpírala se stereotypům.
Když byla dospělá, stále spěchala. Ale čas byl vždy o krok napřed. Honila ho s vypětím všech sil, až z toho dostávala astmatické záchvaty.
Jako matka zklamala. Chtěla v nitru překročit plnou čáru, ale nešlo to.
Teprve k stáří si vychutnávala život, prchavé chvilky štěstí a moudrosti. Nevadí, že se vždy rozprskly jako bubliny.

15:26 obsazeno Rozárkou.
15:45 Rozárka vytlačena za mohutného vrčení Jájou.
15:47 vpád Barbuchy, mohutný jekot a skřípění zubů.
15:10 vzácná chvilka klidu, osazenstvo hotelu svačí v kuchyni.
16:13 bitka, výherce Rozárka obsazuje objekt.
16:25 na spící Rozárku dopadá Čeněk, který už hůř vidí.
16.26 až 16:30 mohutné vzájemné vyzírávání. Vítězí ostřílený bojovník Čeněk.
16:55 Nic netušící Tobiáš se usazuje na objektu.
17:02 Tobiáš propadává do objektu, kde to spící Čeněk kvituje velmi nelibě.
17:03 Když se dva perou, třetí se směje a Rozárka je opět ve svém.
„Ta krabice tu fakt překáží, neměli bychom ji vyhodit?“ prohodí domácí, jdoucí kolem.

Řešili jsme spolu rovnici o mnoha neznámých. Jeden plus jedna byli čtyři. Pak jsi od ní odešel a změnilo se to na tři. Chtěl jsi, ať odejdu taky a uděláme z toho konvenční počty, konečně jenom my dva. Pro někoho jsi možná byl záporný číslo, ale nula, ta nikdy. Byl jsi celej, přirozenej, racionální, komplexní a hlavně reálnej. A já byla jak na sinusoidě, jednou dole, pak zas nahoře, ale výsledek žádnej. Je jeden lepší než druhej, když jsou oba milionový? Jenom nekonečno otázek a vůbec žádná logika. A mezi nima ta zatracená latentní proměnná – láska, která se nedala vyčíslit.

Nad pivem, v dýmu, mlčky pokuřovali.
„Jsme zaměnitelní, Karle?“ protrhl ticho Hynek.
„Asi jo. Nevím. Můžeme to zkusit.“
„Ses ostříhal, ne?“ houkl na Karla Hynkův šéf.
„Nepřepínej mi to,“ zasyčela na Hynka Karlova žena.
„Potřebuju nový boty, tati!“ hlásily oběma kamarádovy dcery.
„Nikdo nic, Karle?“
„Ani ťuk. A ty?“
„Némlich to samý.“
„Snad jen to tvoje fáro mi úplně nerozumělo.“
„Já si zas nerozuměl s tím tvým mizerně vybaveným barem.“
„Je ti smutno, Hynku?“
„Trochu.“
„Měnil bys?“
„Ani ne.“
„Já taky ne, Karle. Nic si z toho nedělej!“
„Vždyť nedělám.“
„Ber to z té lepší stránky. Aspoň si nemusíme závidět.“