DMD č. 1. pro 1. 4. 2015. Téma: Na vlastní nebezpečí

„Tak povídej, Prodigy, proč jsi nás vlastně svolal?“ zeptal se Teddy. Kolem stolu seděla většina zbývajících členů Young Avengers. David opatrně spustil.
„Jde o to, že po všech těch zmatcích se spojováním světů jsou superhrdinové potřeba víc, než kdy jindy. Tak jsem si říkal, že bychom mohli-“
„Počkat,“ ozval se Billy,“ pokoušíš se dát tým znovu dohromady? Rozmysli si dobře, co riskuješ. Z obou lidí, co měli předtím tenhle nápad, se vyklubali záporáci.“
Snažil se to říct vážně, ale začínající úsměv ho prozradil. Ostatní se také tvářili povzbudivě.
„Tak holt tuhle tradici tentokrát vynecháme. Kdo do toho jde se mnou?“

„Profesor Snape...“
„Longbottom, ste idiot? Už desať rokov vás presviedčam, aby ste mi hovorili menom. Vykanie vyžadujem, ale oslovenie profesor je v našom vzťahu zbytočné. Nemyslíte?“
„Ehm... Severus?“
„No prosím.“
„Len som chcel oznámiť, že sa nám podarilo...“
„Čo sa vám podarilo?“
„Mne a Hermione. Vaše laboratórium...“
„Čo je s ním?“
„No...“
„Longbottom!“
„Vybuchlo,“ šepol.
Chvíľa ticha. Áno, to na Longbottoma sedelo. Severus vybehol z miestnosti.
„Si frajer, Neville,“ zaškľabil sa Draco. „Oznámiť mu takúto novinku. Ten Potter má teda nápady.“
„Čo ja? Na Harrym teraz bude, aby mu povedal, že to bol Apríl. Vraj to za tú srandu stojí...“

Edvin se probudil v mrňavé vlhké cele a s kocovinou, že by se dala krájet. Rozhlédl se, ale kromě záchodové mísy viděl jen záhadného muže v obleku a s kufříkem, jak nezaujatě hledí ven skrz mříž.
„Vítejte v Nova Prospektu, pane Harmaanene,“ oslovil probuzeného nepříjemně úředním hlasem a ani se nehnul, „omluvte ten únos, ale moji klienti si žádají vašich služeb v jisté... záležitosti. Odmítnutí, obávám se, není možné.“ Teď už se otočil a usmál, ovšem nebyl to hezký pohled.
„Postupujte obezřetně, pane Harmaanene,“ ušklíbl se, načež odcházel vysloveně podezřelými dveřmi v cihlové zdi, „jaksi vám... zapomněli zřídit úrazové pojištění.“

Dívá se na něj zdálky blíž blíž jeho oči.
Černémodréčernémodréčernémodrénevidíš když jsi blíž.
Měkký vlhký pád spádem do stovky vláken tisíce měkké vlní se leží na kůži.
Tělem se dotýkej tělem čelem k čelu k sobě blíž oči.
Dlaně zhrublé zrychleným dechem sladkým suchým blííííííž slaně škrábou drápky oknem dovnitř kocouří vzdech. Modroočko.
Kladivo tluče do oken otevírají se tabulky čokolády venku je vííííííííííííchřice
popel
květináč
cigareta
vítr
prachchchchchchchchchchah!
Oči klopí, zvedá, klopí, zvedá, klopí, zvedá
- rána. Déšť leskle po skle slzy praskliny ve výši očí stočí do očí se slzy
Srdce bušíbušíbušíbušíbušíbušíslábneslábnebušíbušíbušíšumí déšť horké vody.
"Chtělas to, děvko."
PŘECEJSITOCHTĚLA!

Hele, vůbec na mě nešahej, nebo...
To nemyslíš vážně, oholit mi ocas. Jak budu vypadat před naší Karolínou? Úplně mě ztrapníš.
Jau, to opravdu ukrutánsky bolí.
Prej – tady jsou díry po zubech – měl jsi vidět toho druhého. Chybí mu půl ucha a má prokousnutou tlapku.
Injekci? Fakt do mě chceš bodnout? Zkus to a já tě rafnu.
Tu bednu nesnáším, ale pokud to znamená, že se před tebou schovám, tak tam zalezu.
Netahej mě ven!
Za ocásek nééé!
Říkal jsem ti, že tě kousnu. Neřvi, mě to bolelo daleko více.
Jo, milej zlatej, dělat veterináře, to je nesmírně rizikové povolání.

V jedné z londýnských hospod seděli kolem stolu čtyři muži a zaraženě hleděli před sebe.
Tíživé ticho nakonec přerušil pobouřený hlas s výrazným gaskoňským přízvukem.
„Mordieu! To je co?!“
Hostinský se uctivě zlomil v pase. „Dušené jehněčí, tuřín, jalovcové pivo –“
„U všech ďasů, když si vzpomenu na tu vynikající paštiku a ústřice v Parpaillotu…“
Aramis obezřetně pozdvihl korbel.
„Nemůžeme se z toho otrávit?“
„Těžko,“ zavrčel Porthos, „já už totiž otrávený jsem! Odpudivá země! Hnusné počasí, divný jazyk, beznadějně nepoživatelné jídlo…“
„Ale pánové,“ pokusil se jejich rozhořčení mírnit Athos. „Všichni jsme přece věděli, že tuto cestu podnikáme výhradně na vlastní nebezpečí.“
***

Vstupte, páni, račte dámy, úsměv vítá vás svou křečí,
vstupné je dnes dobrovolné, jen na vlastní nebezpečí.
Sonda do života muže, který měl svůj božský svět,
na chvíli ho svlečem z kůže, ať máme co vyprávět.
Sliboval si od života něco víc než pouhé bytí,
chtěl být božský, místo toho, byl jen chlapem na zabití.
Zvláštní choutky? Kapesníkům okusoval rožky,
na kartáček jenom plival a nemyl si nožky.
Občanku za dobytčí pas nejspíš záhy vymění,
bez tabulky čokolády nespíná mu myšlení.
Když mě balil, namáčel mi celý čumák do medu,
čekám, až se odmiluju a pak se s ním rozvedu.

Rád bych, coby básník popsal verši, nebo sonety,
tuhle zvláštní galaxii, v níž jsou divné planety.
Jedna stvořená je z kaše – božské dětské krupičky
a v té kaši plavou vejce, ementál a nudličky.
Druhá země ta je plná vřískajících dětí,
jejich špatných vysvědčení a jiného smetí.
Na třetí si chlapík sází své ovocné stromy,
staví si tam vzdušné zámky - své vysněné domy.
Další velmi důležitou planetou je Fyzika,
na tu není možné vstoupit bez většího rizika.
Na nejmenší planetě vám mává moje maličkost,
momentálně v tomhle světě, zdá se, nepozvaný host.
Do té hlavy, mozek ječí, vstup na vlastní nebezpečí!

Ta kniha vypadala lákavě.
Taky byla v té prťavé části knihovny, co nese nápis Matematika, pako.
Dokonce ani nebyla tlustá, a tak by mamka nemusela vzdychat a mumlat, že jiné dívky se líčí.
A ty by ses líčila, kdyby ti tam sestra nepřekážela celé ráno, co?
Navíc pojednávala o tématu velmi aktuálním.
Třetí tisíciletí. Ty žiješ jen na tom počátku, ale jak chceš.
Není to až tak odborné. To by se dalo zvládnout.
Pokud se nepletu, je tam něco ve smyslu: Na vlastní nebezpečí.
Nebohá osoba dala svému vědomí za pravdu, když došla ke grupám.
Asi to chce ještě čas.

Markova garáž, oficiálně Base camp n° 1, připomínala Hudy sport po výbuchu. Jůlinka se povalovala na starém gauči, z ostatních členů expedice bylo vidět jen tu a tam hlavu či končetinu. Po posledním fóru vystřídalo včerejší vyčerpané zoufalství delirium obecného veselí.
Karel, řečený Tony, stál nad otevřenou krosnou a snažil se organizovat.
Pečlivě zpracovaný seznam vybavení však dávno zmizel v tlamě maskota výpravy.
"Lidi, neblbněte. Pomozte mi! Brainstorm, znova. Co potřebujem?"
"Teplý fusekle."
"Čelenku."
Slova začala lítat ze všech koutů.
"Kanystr."
"Baterku."
"Paralen."
"Milenku."
Tony přestal ukazovat na jednotlivé předměty.
"Sakra, lidi! Zapomněl jsem na něco? Julčo?"
"Na vlastní nebezpečí."