DMD č. 24. pro 24. 4. 2014. Téma: Presumpce viny

„Za vaše zločiny vás čeká smrt, Orochimaru.“
„To doufám, už mě nebaví hnít v téhle mrňavý cele.“
„Chápete vůbec co říkáte. Jako váš advokát, musím nějak obhájit vaši nevinnu před tím davem, co vás chce zlynčovat.“
„Jsem vinen ve všech bodech obžaloby, popírat moji vinu by byla chyba. Popřel bych tak všechny své experimenty a úspěchy, které jsem pomocí nich dosáhnul.“
„Vy jste blázen?“
„Ne, jen šílenec.“
„Dobře, mohu pro vás něco udělat než odstoupím, protože vy jste ztracený případ.“
„Něco by tu bylo.“
„Co?“
„Kolik měříte, doktore.“
„Stoosmdesát centimetrů, proč?“
„Jen jestli mi bude sedět vaše kůže.“
„Cože? Néééé!“

Mnoho povyku a shonu dělo se na Rynečku. Vrchní popravčí a pacholkové jeho měli za úkol jeden menší a jeden výjimečný trest. V šerchovně přiznal se při tortuře Matyáš Meziříčský, že svedl Rozinu, manželku zbrojíře Mikuše, opakovaně s ní smilnil, až se stala samodruhou. Přiznání mu vyneslo zmrskání a vypovězení z města.
Hůře však měla být potrestána Rozina. Manžel, jenž z nevěry ji podezíral, opakovaně prohlašoval, že nejmladší synek nenosí podobu jeho, a když bez křtu zemřel, bral to jako důkaz svých slov. Rozinu přivedl k šafáři coby vražednici ukrutnou. Pod šibeničním vrchem zemřela trestem nejhorším, pohřbili ji za živa.

"Já se na to..." rozhodil rukama, což mělo v malé místnosti nahrávacího studia zkázonosný efekt. Zatímco ostatní členové Hydrofobního Mejdla zachraňovali kácející se stojany, zpěvák Sidol nepřestával mrmlat: "Dycky je to kurva moje vina. Jak to, kurva? Proč dycky já?"
"Byl jsi mimo rytmus," prohlásil Brajgl, který se zachraňování neúčastnil, trůnil za bicími a hladil Pepanka.
"I hovno," štěkl kytarista. "Nebyl. Ale stejně to posral."
"Jak to kurva já? Proč dycky já?" Sidolův hlas nabíral až powermetalových obrátek.
Členové Mejdla si vyměnili pohledy.
"Když na polovině nahrávek místo textu opakuješ kurva jak to bylo, kdo jinej by za to mohl?"

Ještě jednou ho donutili vlézt do provizorní loďky. Předvedl, jak se loďka převrhla a vše, co mu právníci poradili, aby udělal. Zopakoval už naučený scénář o tom, jak se Roberta topila, ale on už ji nemohl zachránit. Jak se dostal na břeh a utekl.
Porota pokyvovala hlavami. Nejspíše ani neposlouchali. Všichni byli předem proti němu. Vinný byl, to přiznal. Ale o tom už tento soud nebyl. Kromě přítomné presumpce viny tu byl také ten fakt, že elektrické křeslo bylo trochu moc.
A tak se slyšení opakovalo ještě několikrát, aby se nerozhodná porota naklonila k humánnějšímu řešení.
Stejně to bylo marné.

Sedím tu, vedoucí se na mně usmívá, jako by mi sdělila nejúžasnější zprávu, která mi změní život, ale já nejsem schopná utřídit si myšlenky.
"Bereš to špatně. Není to žádný trest. Počítám s tebou i nadále. Jsi perfektní, děláš co se ti řekne, jsem s tebou spokojená, učíš se rychle a nemohu ti nic vytknout, ale vedení rozhodlo, že tvá pozice se ruší. Nechci se s tebou rozloučit, takže ti mohu nabídnout pozici nižší, též ve vedení. Budeš mít sice o třetinu menší plat, ale budeš ve vedení."
A já si vždy myslela, že za dobře odvedenou práci následuje odměna.

„Pánové,“ započal Elrond svůj kárný monolog, „Já snesu hodně. Že na vás nadává mistr Erestor, to chápu. Že mi tady jednou do týdne hystericky ječí Lindir, s tím jsem ochoten se smířit. Ale že si na vás bude stěžovat už i Glorfindel, to je snad trochu příliš, ne?“
Dvojčata zvedla sklopené hlavy a vyměnila si nechápavé pohledy.
„Ale my jsme nic neprovedli,“ ohradil se udiveně Elladan.
„Fakt ne,“ potvrdil Elrohir.
„Takže mi chcete tvrdit, že s tou výzdobou Asfalotha nemáte co do činění?“
„Jakou výzdobou?“
„Copánky, mašle, růžová barva… nic?“
„Tati,“ zamyslel se Elrohir, „Já bych možná zkusil seřvat Arwen.“

Naposledy se ohnout, vyrýpnout tisící pampelišku z jahod a budu mít hotovo. Až se mi povede narovnat záda, půjdu si konečně dojíst tu kachnu, co jsem si nechala od oběda. Co to? Dveře od chaty otevřené, jednou manžela přerazím, zas to tam bude samá moucha a komár. Při pohledu na stůl na mě jdou mdloby, kachna pryč, talíř vylízaný. „Já tě zabiju!“ řvu hystericky. Manžel přichází zvenku s nechápavým výrazem. Na schodech z patra se objevuje sousedův pes baskervilský, který evidentně umí otevírat dveře. „Promiň,“ říkám manželovi neochotně. „Ale kdo mohl vědět, že v jednom z tisíce případů budeš nevinně.“

"Všichni jsou vinni. Jde jen o to, kdo z nich mě zaujme."
"Co prosím?"
"Zločinci, Johne. Zabývám se jimi, protože mě to baví. Někteří jsou chytří, někteří jsou blázni, někteří si rádi hrají a chtějí se dát chytit. Jsou zajímaví."
"Ne, počkej, cos myslel tím, že jsou všichni vinni?"
"Nikdo není čistý. U mnohých to nelze dokázat, ale je to tak. Když nad tím tak přemýšlím, mnohem spíše hraji hru se systémem, než se zločinci. Systém vyžaduje důkazy, já důkazy nepotřebuju, poznám zločince."
"Tobě asi presumpce neviny nic neříká, co?"
*
Když zastřelil Magnussena, vlastně mě to nepřekvapilo. Všichni jsou vinni.

Předpokládám, že ses do mě zamiloval schválně. Když jsi slyšel, jak jsem sama spokojená, jakej mám klid, pohodu a radost, jak se mi všechno daří. A ty se tím svým pěkným zadkem naprdelíš přímo doprostřed mýho vesmíru a nehodláš se zvednout. Že mi prej svůj vesmír složíš k nohám. Kdybys byl aspoň trochu šovinista, rasista, xenofob, sukničkář, mámin mazánek, větroplach, slaboch, náfuka, lhář, hlupák, ošklivec nebo prostě debil, ale ty ne, že jo. A já teď nejím, nespím a nemyslí mi to. Super, no. Ale ty si nemysli, že tahle vina unikne trestu. Odsuzuju tě k trestu života! Se mnou!

Pro Řeky byl dub stromem zasvěceným Diovi, Germáni jej uctívali jako strom boha bouře a války, Keltové jako strom nejposvátnější. Pro mě byl dub v sousední zahradě součástí života a v jistých fázích domovem pro víly, Stromovousem i Kořenářem. Ptákům z okolí (patřila k nim i sova) byl po léta domovem, těm stěhovaným orientačním bodem i sněmovním místem. Veverkám sloužil jako zásobárna na zimu. Pro nového souseda znamenal trn v oku, kamínek v botě, veš v kožichu. Padalo z něj listí. Když foukal vítr, hrozně šuměl. A jednou se určitě vyvrátí. Rostl téměř 150 let. Pokáceli ho za jeden den.