Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Mohutný hlas Molly Weasleyové přilákal všechny školou povinné potomky do kuchyně. Která vypadala jak po výbuchu…
„Frede! Georgi! Co mi k tomu řeknete?“ spustila zostra.
„My?“
„Proč zrovna my?“
„Teď jsme se vrátili…
„…byli jsme u Lee Jordana.“
„Že se nestydíš…
„…takhle nás podezírat,“ dokončili slovní ping-pong.
„Rone?“ přesunula paní Weasleyová svoji pozornost na mladšího syna.
„Já zrovna psal dopis pro Harryho.“
„Ginny? Nemůžeš se konečně začít chovat jako jemná mladá dívka?“
„To sice asi nemůžu, mami,“ ušklíbla se, „ale s touhle spouští nemám nic společného."
„Tak…“ Molly byla v koncích.
„Ehm…“ odkašlal si Percy a zarytě hleděl do země.
„Ráno už tam nebyl. Normálně ho štípnul a prchnul.“
„Proč by to sakra dělal?“
„To nevím. Ale udělal to!“
„A jak to víš? Vždyť jsi na tom večírku nebyl!“
„Říkal to Jindřich. Včera v hospodě.“
„Prosím tě, Jindřich byl úplně na plech, ten ani neví, že si nablil do batohu. Bude se divit, až otevře přední kapsičku.“
„Ty tomu prostě nechceš věřit, protože je to tvůj kamarád!“
„Nechci tomu věřit proto, že nemáš důkazy a opíráš se o pochybný svědectví.“
„Pokud jde o Sašu, kterej se zboří, vrazí Gregovi do zadku připínáček a uteče, měla by fungovat presumpce viny, kamaráde!“
Toho rána si na ně Filch počíhal ve vstupní síni.
„Jste v průšvihu.“
Sirius stihl protočit panenky, než jej i Jamese školník popadl za límce a odvlekl pryč.
„Myslíš, že přišel na tu paruku?“ sykl James cestou.
„Spíš na tu kočičí past,“ mínil Sirius.
Oba však zaskočilo, když zastavili před knihovnou.
„Tak proto past ztroskotala,“ vydechl James.
„Je mi jasné, že v tom máte prsty,“ prskal Filch. „Sundejte ji!“
„Netušíme jak,“ řekl Sirius a fascinovaně hleděl na levitující kočku. „Vznášecí kouzlo zatím zvládl jen…“
Z knihovny vyšel Remus. Tvářil se nevinně.
„Promiňte, pane Filchi. Strčila čumák do cesty mému zaklínadlu.“
Pro Nettiex, protože mi dala inspiraci a protože si chtěla přečíst víc o Anakinovi a Leie. :)
Bohužel na 100 slov se prostě celý jejich vztah vecpat nedá, ale snažila jsem se. :D
"Pořád tě nemám ráda... Ale vždycky mě zajímalo, co se stalo s naší matkou?" zeptala se Leia svého otce, který poletoval ve vzduchu.
"Padmé... zemřela, když jste se narodili. Byla to moje vina," přiznal Anakin zkroušeně.
"To vždycky předpokládáš, že je všechno tvoje vina? Úplně jak Luke a ten jeho přístup 'Jsem zodpovědný za osud celé galaxie'!" zavrtěla hlavou.
"Ale to byla opravdu moje vina... Obrátil jsem se k temné straně, protože jsem věřil, že to byl jediný způsob, jak... vás a Padmé zachránit."
"Já myslela, že kvůli vládě nad galaxií... "
Chvíle ticha.
"Víš, možná ti přece budu schopná odpustit."
Přišlo mi zajímavé, že Anakin si vždycky myslel, že smrt Padmé byla jeho vina. Mě osobně to nikdy tak nepřišlo - jistě, přiškrtil jí, což těhotným ženám rozhodně nesvědčí a k tomu ještě její mizerný psychický stav nad tím, že jí opustil a udělal, co udělal...
Podle mého názoru bylo ale hlavním faktorem, že porodila Leiu a Luka - oba silně citlivé na sílu, ještě dvojčata. Sama navíc citlivá na sílu nebyla.
Bylo řečeno "Ztratila vůli žít", nebo něco v tom smyslu - podle mého názoru proto, že veškerá ta "životní energie" se přesunula do dvojčat.
Také si myslím, že právě proto by Padmé zemřela nehledě na to, co by Anakin udělal, stejně jako jeho matka zemřela, aniž by na to měl jakýkoliv vliv.
V původní verzi třetí epizody měla mít Padmé silné vize a vůbec na ní ono těhotenství mělo mít větší vliv (což víme z koncept artu), ale nakonec se to do epizody nevešlo.
To je samozřejmě jen můj náhled na věc, ona celá ta záležitost je dost... nejasná.
Každý si rád odskočí na dovolenou. I taková Presumpce neviny.
Naposled to bylo v první polovině dvacátého století a od té doby se už radši ani neodvážila pomyslet na lákavý klid a odpočinek.
Zvlášť když jí Svědomí stále předhazovalo Jodla.
Přeci jen, byl to voják. Ti poslouchají.
Taky nebyl v SS. Vlastně tu byl jen Wehrmacht a OKW.
Nebylo tu nic, za co by člověk měl dostat trest smrti.
Stejně dostal provaz, žádost o popravu zastřelením byla smetena ze stolu.
Dohadovali se o něm ještě dalších šest let.
Ale co Presumpci děsilo, byl fakt, že takových případů měla plný stůl.
V Milltownu se nic nového nestalo. V tom městě se vlastně nikdy nic moc neděje.
Městečko je to malé, vlastně jen pár farem, kostelík, škola, doktor a obchod.
Železnice se městu vyhnula a tak město navštěvoval jen občasný dostavník.
Ten kromě zboží a pošty dovážel novinky o světě tam venku, ale nikoho to moc nezajímalo.
Každý věděl všechno o každém a to co se dělo venku se městečka pramálo týkalo.
Ano, bylo to městečko v pravém slova smyslu ospalé a zakonzervované.
A tak, když se Rosie Brownové narodil krásný, zdravý, malý černoušek, čerstvý dědeček hned věděl na čí dveře zaklepat.
Blížili se k jeho domovu, když zahlédli vzdálená světla policejních majáků. Tahle část města nebyla příliš bezpečná. Jane kráčela omámeně, jako ve snu.
Pozdě si uvědomil, že příčina policejního zátarasu by mohla mít něco společného s ním a s Jane. Pokusili se projít do průchodu, když byl osloven nesmlouvavě vyhlížejícím postarším strážníkem: „Legitimujte se, pane!“
Jane ustoupila o nepatrný krůček dozadu.
„Jménem zákona jste zatčen!“ obklopila ho skupina policistů v neprůstřelných vestách: „Máte právo nevypovídat!“
„Mám právo vědět, co jsem provedl?“ zeptal se.
Nejbližší policista do něj jen hrubě strčil.
„Tohle vypadá na jasný příklad presumpce viny,“ ušklíbl se kysele.
"Však já dobře vím. To je furt ňuňání, když si čteš o Košínovi a Želvíkovi, o Fufánovi a o všech těch od Tory... a o mně hezkýho slova nenapíšeš."
"Co bych o tobě psala, příšero. Nejsi náš a z naší zahrady si děláš záchodky. Smrdí to. Táta to sbírá a nadává. Žádná z tamtěch koček to tady nedělá. Na žádnou z nich senilní sousedka po nocích neskřehotá, aby se vrátily, ťuťuťu, domů."
Vyhýbavě se zakouká na zahnutý konec vlastního ocásku.
"A jak víš, že to nedělá ten zrzek od meruňky?"
"Ten v životě nedošel dál, než na kapotu jejich auta!"
„Za co byl váš muž na Floridě zatčen, paní Hudsonová?“
„Držení střelné zbraně.“
„To není tak zlé, pravděpodobně ho jen vyhostí.“
„Proboha!“
„S tím jste nepočítala.“
„Cože?“
„Zbraň se u něj jistě nenašla náhodou.“
„Jak jste...“
„Váš muž je násilník a dealer, pravidelně vás bije a vy se ho snažíte zbavit. Nejste hloupá, podstrčila jste mu zbraň spojenou se zločinem, pravděpodobně vraždou.“
„Máte pravdu, ale...“
„... nevyšlo to. Zbraň samotná je nepřímým důkazem, který z vašeho muže nedělá vraha.“
„Vrátí se a zase to začne, Sherlocku.“
„Pokud se u něj doma najdou důkazy z místa činu. Mimochodem, výborný čaj, paní Hudsonová.“
Ze včerejšího mejdanu si moc nepamatoval, ale zřejmě stál za to, soudě dle stavu, v jakém se nacházel. A nejspíš zase v noci cestou na záchod spadl ze schodů, protože ho děsně bolela prdel.
Že já si na ty patrový byty potrpím! Postěžoval si na vlastní vkus.
“A vy na mě moc nekoukejte.” Houkl na schody a přitom do nich kopl.
“Au, moje hlava! Alkohol nechci pěkně dlouho vidět. Chce to vyprošťovák!” Koukl do ledničky a nic kouklo na něj. Sakra!
Jako na zavolanou v ten moment přišel Bodie a nesl plnou tašku nákupu.
“Zlato, snídaně je tady!” Uculil se.
