DMD č. 22. pro 22. 4. 2014. Téma: Více strýce

"... a tak to bylo, má malá Nori," usmála se Catherine na dcerušku.
"Ne, mamá, řekni to až do konce! Řekni nám o tom, co ti tatínek pověděl v besídce."
"Vždyť už jste to slyšeli, drahouškové." Maminka spiklenecky pohlédla na tatínka.
"Jak jste to tehdy řekl, pane?"
"Že si můj otec myslel, že je maminka dědičkou bohatého pana Allena, který měl být jejím strýčkem. A pan Thorpe si to myslel také," pravil uštěpačně pan Tilney.
"Kdyby tedy byl více tvým strýcem, maminko, bylo by to dopadlo úplně jinak?"
"Ano, zlatíčko. Jeho největším bohatstvím bylo zlaté srdce, pro pana Thorpa bezcenné. Naštěstí."

"Posaď se, brácho, zajdu to najít do komory", praví Jimram.
"Díky, postojím; mám rozsekanou prdel, Gizela mě chytila in flagranti."
"Říkal jsem ti, kašli na baby, usaď se, nestojí to za to."
To již však hovor zaslechl zvídavý Zachariáš.
"Strejdo, co jsou to ty inflagranty? A proč máš kašlat na baby?"
"To máš tak, chlapče, in flagranti znamená v žáru...", potí se Vintíř.
Naštěstí zasahuje Vincencie a zahání synka zpět do dětského pokoje. A poté zhodnotí situaci:
"Už ne více vlivu hříšného strýce. Stačí, že to má kluk v genech."
A ovládá se, aby neřekla, že po otci i strýci.

Pohádka o mazaném strýčku Kruegem se pozvolna stala tradicí. Každý nový cotas ji slyšel. Všichni do jednoho byli tak naivní a říkali si, že opravdu jde jenom o pohádku. Postupně každý z nich pochopil, že je to jen krutá realita. Kruege byl v chlastání nepřemožitelný. Ale jak to bylo možné?
Na jedné z hlídek měl nejmladší z cotasů smůlu a sloužil s Kruegem. A když ho pozoroval, jak si povídá sám se sebou, byl vyděšený. Jako by v něm byli dvě osoby...
"Tak to je potom jasné," zařval někdo v lokále. "Kruege chlastá za dva a to je vždy víc!"

,,Už jste vybrali jméno?" zeptal se Sherlock.
,,Ne, ještě jsme o tom nepřemýšleli," odpověděl John. ,,Tebe to zajímá?"
,,To zrovna ne. Ptal jsem se ze slušnosti. Takže už vás asi tak často neuvidím."
,,O čem to mluvíš?"
,,No, budete mít dítě."
,,Ale Sherlocku. Už jsme se o tom s Mary trochu bavili. Jsi můj nejlepší přítel a pro to dítě budeš něco jako strýc."
Sherlock se pěknou chvíli díval do prázdna. ,,Strýc? Copak já se s tím dítětem uvidím?"
,,Ano. Jestli budeš chtít. Myslím, že bude skvělé, kdyby se vídal více se strýcem jako ty," řekl.
Sherlock se rozpačitě usmál.

"Ty. Ukliď to. A hned."
"Přines mi to."
"Pohni!"
"Já tě varuju, kluku..."
"Udělej snídani. A ne, ať to připálíš!"
"Co jsem řekl?! Utři to!"
"Okamžitě půjdeš do svého pokoje a odtamtud se ani nehneš."
"Už jsem řekl. Ven!"
"Dělej."
"Co to je? Vyhoď to."
"Zameť to."
"Kluku. Půjdeš na nákup. Hned."
"Na. Poskládej to."
"Vylešti mi boty. A pořádně!"
"Ty. Podej to."
"Žádná kouzla neexistují!!!"
Když se Harry neočekávaně od tety Petunie dozvěděl, že jeho strýc má celé prázdniny nemocenskou (kvůli zlomenému malíčku), a tudíž se z domu nehne ani na krok, jeho nálada klesla pod úroveň Mariánského příkopu.

Přetáhne si kapuci teplákovky přes hlavu. Sedí na zemi, zády se opírá o lampu. Začíná kapat, jarní déšť provoní vzduch. Kandelábr mění barvu ze světle na tmavě zelenou a jeho chrání před nejotravnější vlhkostí. Tvář schovává v dlaních. Přes náměstí proudí davy lidí. Slyší je, ale nevnímá. Pro ně taky neexistuje. Třese se. Zimou, strachem. Bojí se, jako by mu znovu bylo dvanáct. Co na tom, že mu táhne na šestnáct. Když máma není doma a její přítel otevře dveře do jeho pokoje, je z něj zase malý kluk. Špinavým rukávem si setře slzy. Nikdy víc už se tam nevrátí.

„Neustále se cítím, jako by mě někdo zmlátil.
Žebra mě bolí a každou chvíli v nich děsivě zapraská.
Z toho věčného postávání mám už určitě na nohou křečové žíly.
Ale nejhorší je ta strašná tíha, kterou musím při svém zaměstnání zvedat. Každou, každičkou noc!
Třeba by pomohlo, kdybych se začala mračit – jenže čelo s vráskami by prostě nebylo estetické. Navíc pochybuji, že by si někdo mého tichého protestu všiml.“
Více strýce Vernona by postel manželů Dursleyových už neunesla.
„Jestli přibere ještě jedno jediné kilo, přemluvím Harryho, aby znovu porušil zákaz kouzlení na veřejnosti!
A nechtějte vědět, co se stane pak…“

Žila jednou krásná slečna,
hodná, chytrá, slušná, vděčná.
A na svého strýčka milá,
vyprala mu, uvařila.
V zimě pozdní, na ulici,
potkali ji dva chasníci.
A jeden po ní očkem hází,
hned ji tahat chce do mlází.
Dívenka snad ani netuší,
co to má chlapec na duši.
Nejdříve se sice zdráhá,
chvíli na to je už nahá.
Jak ji rychle na zem svalil,
zase vstal a hned se sbalil.
Kdyby byla bita více
od svého milého strýce,
nemohla by, poběhlice,
sesmilniti na Hromnice.
Teď už je doma zavřená,
oplakává svého kořena.
(Kterému strýc pohladil líc -
utekl strachy až do Strakonic.)

Honza Truhlář vpadl do chicagského baru jako povodeň.
"Více strýce!" zvolal.
Všichni členové České mafie, obávané skupiny zločinců ovládající velkou část chicagského podsvětí, se na kolegu podívali. V jejich tvářích se zračila otázka.
Starej Blažek si povzdychl. Měl v gangu na starost zaučení nováčků, a Honza, prostý moravský hoch, kterého loď vysadila v New Yorku teprve před rokem, mu dělal starosti.
"Uklidni se chlapče, co to říkáš?"
Mladík se nadechl: "Přišel ke mně muž a pošeptal Více strýce. Pak zmizel."
Blažek se mu díval do očí. Pak si povzdechl.
Najednou se znovu rozletěly dveře: "Zástupce šerifa udeřil! Zatýká naše hochy!"

"Od té doby, co se vrátil z toho slavného zajetí, se motá kolem a snaží se mě chránit. Pche, jako kdybych to potřeboval! Na mě si nikdo netroufne!
A i kdyby, k čemu by mi ten chromec byl? Pravou rukou nakrmil vrány a levou by mě chtěl bránit? Sketa. Nu, je to sice strýc, ale pražádné zvláštní pouto k němu necítím. A rozhodně mě nebaví mít ho pořád za zády. Chová se, jako kdyby byl můj otec. A pěkně otravný k tomu. Asi ho brzy nechám popravit," řekl si Joffrey a přes svatební stůl vrhl na Jaimeho Lannistera ošklivý pohled.