DMD č. 14. pro 14. 4. 2014. Téma: Říše

Držel v rukou dva klobouky a váhal.
Nasadil si první a podíval se na sebe do naleštěného bronzového talíře. Pak zavrtěl hlavou. Červená mu neslušela.
Položil si na hlavu druhý a zase se zamračil. S čepicí, vypadající jako figurka na Člověče nezlob se, ho nikdo nebude brát vážně.
Vyhlédl ven a podíval se na širokou, línou řeku, největší poklad jeho lidu. V řece se zrcadlilo slunce.
Horní Egypt, na mapě prozřetelně dole a Dolní Egypt, z rozumných důvodů na mapě nakreslený nahoře.
Položil koruny na sebe a posadil si je na hlavu.
Teď už jen jeden Egypt.
A jeho dynastie.

"A stejně si myslím, sister, že Roger a Molly by se k sobě pěkně hodili," zasnila se Miss Phoebe duchaprostě.
"Nejsem si jistá, drahoušku," zachmuřila se Miss Browning.
"Pro všechny svaté, proč ne?"
"Nerouhej se!" utrhla se hlava rodiny, "Ale vím své. Tuhle jsem pana Rogera slyšela, jak se vyptává Molly na její politické názory. A to by tedy nešlo. Naše holčička se přece nebude zabývat mezinárodní politikou. To se nesluší."
"To jistě ne," pípla Miss Phoebe.
"Tak tedy, Molly, teď, když vím, že máte raději rostlinnou říši než živočišnou," usmál se Roger, "rád bych vám ukázal několik mikroskopických vzorků."

„Můj pane, princezna je připravená,“ s poklonou prohlásil arcivévoda Jiří. Panovník se hrubě zasmál a rozběhl se v plné plátové zbrani do kostela.
Spoutaná dívka plakala a u oltáře ji musel držet biřic.
„Zasměj se, má holubičko,“ zařval král.
„Co Bůh spojil, člověk nerozdělí,“ ozvalo se sálem po deseti minutách.
V noci si zacpávali dvořané uši, aby nemuseli slyšet nevěstino skučení. O půlnoci se ozvalo temné dunění. „To bude zemětřesení,“ mysleli si vesničané. Šlo ale o jezdeckou armádu, která se od hradu vydala rozdrtit odpůrce sňatku, zejména pak staršího bratra princezny.
„Zvykneš si,“ řekl ráno milovaný manžel. "Zrodila se říše."

Bilbo měl oči navrch hlavy. Na stůl před ním byly pokládány talíře s pečínkami, rybami, mísy s bramborami, dušenou zeleninou, koláčky, ve džbánech nejsladší víno. Nevěděl, co si vybrat dřív. V břiše mu hlasitě kručelo, až se musel ohlížet, jestli to někoho nepohoršuje. Chtěl se pustit do jídla, ale na něco se čekalo a on nechtěl být nezdvořilý. Byl sice velmi hladový hobit, ale měl vychování.
Když se konečně ostatní hodovníci pustili do jídla, chtěl si do úst strčit celé kachní stehno. Ale ejhle. Nešlo to.
Bilbo se probudil z říše snů do Temného hvozdu. Takhle naštvaný už dlouho nebyl.

Na hladině jezírka sledoval život na zemi a přemýšlel, kam se asi dostane. S každým dalším místem začínal být sklíčenější a cítil strach. Hladomor, teror, nemoci, sobectví, lstivost, agrese… to a mnohem více mohl vyčíst z jednotlivých útržků.
A do téhle říše by se měl narodit?
„Jsi na řadě.“
„Ale já nechci,“ ohradilo se dítě.
„Pročpak ne? Život je krásný. Přece o to nechceš přijít?“
„Neumějí si ničeho vážit. Jak mohou být šťastní?“
„Život není lehký, připouštím, ale záleží jen na tobě, jak si jej vybuduješ. Každý může být šťastný.“
Dítě přikývlo a prošlo portálem.
* * *
Nemocnicí se nesl křik novorozeněte.

Na kopcích tiše padá sníh,
moje stopy nenajdou
Teď říše osamění
sama jen jsem královnou
Vítr s bouří krouží i zvenčí je to znát
Nezadržím jej, nemá smysl lhát
Nenech je znát, ať nevidí
Hodná buď, žij jak se žít patří
Pocity skryj, nenech svět zřít
Tak teď to ví!
Nech to být, nech to být
Už sílu svou nezkrotíš
Nech to být, nech to být
Práskni dveřmi kráčej pryč
Neřeším, co si pomyslí
Ať bouře hřmí
Mráz vlastně nikdy mi nevadil.
Je k smíchu jak z té dálky
se všechno malé zdá
A proti strachu mládí
má síla bezmezná...

Sotva se trojice hrdinů vymotala ze spárů autorova záměru, zamířili na sever, protože to je vždycky dobrý nápad.
Prošli zahradou živých květin, hřbitovem mrtvých kamenů a hned za perníkovou vesničkou počali vystupovat na nejvyšší kopec, jaký kdy Edvin viděl. Z praktických důvodů mu říkali Hora osudu a z jejího dekorativně soptícího vršku spatřili celou říši divů jako na dlani. Okraje, pokud vůbec nějaké měla, ležely v nedohlednu, ale to, co viděli, jim vyrazilo dech. Růžové sady, kroketová hřiště, palác jak z reklamy na Disneyho, nějaký ten temný les pro atmosféru, moře...
Akorát moc nechápali, proč je to všechno z Lega.

Rádce předstoupil před krále: „Vaše Veličenstvo, hranice mezi Říší pohádek a Říší pohádek pro dospělé je stále problematičtější. Spiderman se letos stěhoval už třikrát.“
„Spidermana nechceme, nedává dětem moc dobré příklady. To skákání po budovách se mi zdá poněkud nebezpečné,“ vrtěl hlavou Hyacint.
„Pro dospělé je, když budu citovat Fantomase, málo temný,“ pokračoval rádce.
„Dobrá, dobrá. Co tam máme dál?“
„Prý jestli byste ráčil vrátit Daenerys.“
„Ale ta přece patří nám! Vždyť má draky!“
„Jenže Hra o trůny je až od osmnácti, Veličenstvo.“
„To říkali svého času i o Perníkové chaloupce! Daenerys je hodné děvče, zůstane tady. A draci taky."

Ein Volk, ein Reich, ein Führer.
Líbilo se mu to, komu ne? Konec školy se mu blížil, o práci se mu před lety mohlo jen zdát, ale teď... Všechno bylo jinak. Byl hrdý. Na svou Říši, na svého Vůdce. Cítil budoucnost, zmocnil se ho tak krásný pocit. Věděl, komu za to vděčí, a byl schopen Říši obětovat vše.
---
Gott mit uns.
Stálo to na zabláceném opasku mrtvého vojáka. Byl mladý, pocházel z Berlína, ale teď ležel kdesi na východě, patrně se jednalo Sovětský svaz, ale ani on sám to nevěděl jistě, když umíral. Věděl jen jediné. Za Říši, za Führera...

Tak jsme teda zachránili náš svět. Dá se ale vůbec o záchraně mluvit? Vždyť nahoře je všechno zničené, nikdo živý nezůstal a říše v podzemí se pomalu zaplavuje vodou. A místo, kam se voda nedostane, je pro změnu oddělené tím atomovým výbuchem.
Tak proč jsme vlastně zachraňovali všechny světy? Pro co? Abychom tu nakonec stejně zůstali sami? Život s rodiči byl díky černému světlu stejně jen klam a Elliot je teď momentálně Bůh ví kde. Jediný důležitý člověk, kvůli kterému ještě stojí za to žít, když je Chester už mrtvý. Tak co tu vlastně budu na celém světě dělat sám?