Výtvarné umění

Je jako světlo lampy ve tmě. Dává naději.
Uvědomil si, co pro něho vytrpěl? Jak obrovská byla jeho láska? Láska se zájmem o druhé bez předsudků, s dlaněmi plnými milosrdenství, soucitu a pochopení. Láska zrcadlená touhou vyléčit nemocné. Láska jak krůpěje krve, které ve stresu potil. Láska v pokoře. Láska v odhodlání vykoupit druhé. Láska, která se nezalekla bolesti, trýzně ani smrti. Láska, kterou mnozí chtěli přečmárat, přesto vystupuje ze změti čar.
Zanechal po sobě stopy. Některé zavál písek, spláchl déšť, jiné zadupal dav nevěřících. Přesto jeho šlépěje vedoucí k životu jsou stále zřetelné.
Konečně pochopil. Od teď je optimista.

Konečně se setmělo. Už ho uvidím. Jaký asi je? Mamka, zabraná do své práce, ani nepostřehla, že přišel.
Ukazuje jen záda. Nejradši bych si pořádně posvítila. Pozor, aby mě neuviděl, kdyby se otočil! No… už.
Hm, co na něm Aneta má? Prý je to terno, že ji chce.
Propána! Tenhle? Terno? Není boháč, to poznám hned podle oblečení. Ani vychování nemá. Moc si dovoluje. A Aneta? To nechápu! Nic mu neřekne. No toto?! Asi se jí to líbí.
Mám zakašlat? Ale pak bych si ho nemohla dobře prohlédnout. Konečně vidím obličej! Nešálí mě zrak? Ááááh, je krásný…..
Začínám Anetě rozumět.

Lesy u říčky Bière jsou od Paříže jen coby kamenem dohodil. V časech, kdy se umělci přiklonili k přírodě, představovaly snadno dostupný kout na venkově pro ty, které už nezajímaly stylizované krajinomalby.
Příjemné zázemí poskytla vesnička Barbizon. I na nemajetné hosty čekalo v hostinci prosté lůžko, chléb se sýrem a víno. Oč skromnější bylo ubytování, o to veselejší společné večery.
Přijížděli po mnoho let, vytvořili krásná díla. Někoho zaujala divoká skaliska, jiného širé louky za oblačného dne, někoho bučina mírně prozářená sluncem, dalšího venkované při práci či modlitbě. Už ne idealizované představy, ale skutečné výjevy, jak je měli před očima.

Dívka stojí bez pohybu, strnule před kašnou s chrličem, černým jako její svědomí. Má na sobě bílé šaty, u výstřihu jaksi pomačkané a neupravené. Hedvábná šálka se svezla ke straně a hlouběji odhalila dekolt.
Děvče má na lokti navlečený rozbitý džbán. Rukama rozpačitě drží nařasenou, malinko podkasanou sukni, jako by chtěla zakrýt bolest a zahanbení. Téměř dětský obličej působí zaraženě. Tváří se trochu provinile. Zdá se, že její mírně sevřené rty potlačují lítost. V očích má údiv, jakoby nevěřila tomu, co se stalo. Ale zároveň v nich má téměř neznatelný odlesk vzdoru.
Jakoby by říkala: No, co, už nejsem dítě!

Zakázka pro nejlepšího umělce, který byl k dispozici.
Co na tom, že se nepovažoval za malíře a neměl o tu práci zájem?
Co na tom, že to vypadalo na nesmírně náročnou a nepříjemnou práci?
Co na tom, že měl jiné úkoly (i od téhož zadavatele)?
Papeži se zkrátka neodmlouvá.
Ale udělá to všechno jen podle svého.
Nekonečná práce na složitém lešení, největší část vleže, barvy kapou na obličej…
Bůh tvořící svět, procitnutí Adama i Evy, první hřích, potopa… Po stranách mohutní proroci a vážné Sibyly.
Výsledek zcela zastínil výzdobu stěn.
A návštěvníci z celého světa jen zírají se zvrácenými šíjemi.

„Pronajmu ti malý člun, za pakatel,“ řekl soused.
Nabídku naděje neodmítnul, ale dal za ní celé svoje jmění. Teď stojí v loďce sám, bez pomocníků a deptají ho pochybnosti. Rozhodl se správně? Uloví vůbec něco?
Kručí mu v břiše a tíží ho odpovědnost za rodinu. Přemýšlí, čím nakrmí synka. Sám by si odřekl jídlo, ale nemá ani sousto. Co bude jíst jeho žena? Marně se snažila na pustém břehu najít mezi chaluhami ústřice. Tak si alespoň utrhla pro radost pár květin.
On už radost necítí. Pokleslá ramena prozrazují odevzdanost. Mírně skloní hlavu, sepne ruce.
Z bezmoci se snaží vymanit modlitbou.

Třikrát se vynořila, zalapala po dechu.
Rozdováděné moře s ní hraje krutou hru. Spadla lžička do kafíčka.
Příchuť slané vody ji pálí v krku, hořkne na jazyku. Šumí jí v uších. To moře tak hučí? Překřikuje ho: „Pomóóóc!!!“
Třikrát ji příboj vrhl na skaliska.
V očích se jí bolestí blýská. Vlny s ní točí ve vírech, zmítá se v přemetech, jako klubíčko v packách kotěte. Už neví, kde je dno a kde je hladina. Bezvládné ruce, bezvládné nohy, tělo jako kámen.
Třikrát se úpěnlivě modlí.
Moře se ztiší… Ironicky jemně ji uloží na břeh a škodolibě za ní říká: „Amen.“