Výtvarné umění

Mrholí. Pro rekruty smutný den. Jdou do sebe zavěšeni, posilněni alkoholem. Budí rozruch na tržišti. Některé ženy je sledují s pohoršením, jiné s lítostí. Dva naverbovaní zpívají. Spíš vyřvávají. Třetí se vleče zhroucený mladík. Proklíná asent. Má v Praze milou. V tom je zakopaný pes. Bude na něj čekat? Kamarád s doutníkem v puse a odevzdaným výrazem ho za rameno tlačí kupředu. Chceš, nechceš? Musíš.

„Ruku líbám, škyt,“ vrávoravě se pokloní poslední z odvedenců.
„Tys to přehnal, už nepij,“ dá ruce v bok prodavačka.
„Rozkaz!“ napřímí se pátý rukující. Skelný pohled maskuje kšiltem. Mladou paní očividně pobavili. Odmění je úsměvem.

„Podívej se na Novačku. Ta je ale drzá. Včera mne pod maskou cnosti napadla, že šilhám po tom jejím a teď se, nestyda, natřásá před hokynářem,“ dotčeně pohodí hlavou žena v šátku.

„Hm, mě se líbí ta její sukně… Víš, co si myslím, jestli oni spolu něco nemají,“ přisadí si druhá.
„Myslíš? Asi máš pravdu,“ uvažuje první.

„Ženský, dejte pokoj. Vaše starosti bych chtěla mít,“ myslí si letitá sousedka. Se zaujetím vysypává popel. Dává tak najevo, že ji drby nezajímají. „Však až zajdu domů, určitě budou pomlouvat zase mne.“
„To je nuda. Kde ten povoz vězí tak dlouho?“ vzdychne chlapec.

Kůň poháněn jezdcem zběsile pádí.
„Rychleji, rychleji," volá muž opojen rychlostí a vědomím, že za chvíli bude nevěsta jenom jeho. Svatební noc otevře lůno.

Ženich k nim vtrhl s družinou. „Honem,“ vysadil ji na koně.
Než se nadála, už cválali pryč. Z trysku a obavy z pádu se jí rozhoupal žaludek.
„Zpomal trochu,“ překřikuje dívka dusot.
„Neboj se, pevně se drž. Už tam budem.“
Hudba na uvítanou, která zní z otevřených vrat se mísí se střelbou a prachem rozvířeným kopyty koní.
Vzrušené srdce nevěstě snad vyskočí z hrudi.
Sen se stal skutečností.
Štěstí stejně jako paprsky slunce prozářily svatební den.

Učarovala mi. Je krásná, mladá, ale bledá. Ani se nepohne, až jsem se lekl, že zemřela. Nevím, co si o tom myslet. Vypadá, jako kdyby spala. Nebo to jen dělá? Že by se jí skutečně pod zavřenými víčky promítaly budoucí události jako ve filmu?

U ruky papír se soustřednými kruhy. Vypadají jako kolo s loukotěmi. Nechápu, jak jí mohou pomáhat k vytržení? Lidi tvrdí, že věštby zpívá. Onehdy předpověděla Braunové, že jí vážně onemocní dítě. Řezníkovi věštila, že přijde na buben a učiteli prý zemře žena. Stalo se. Taky předvídala zkázu mlýna. Za týden vyhořel.

Bojím se, co sdělí mně.

„Hrůůůůza! Kde jste kdo! Pomóóóc,“ začala křičet. Netrvalo dlouho a přiběhly do stodoly další ženy. Jedna spěchala tak, že zvrhla malou bečku.
„Co se děje?“ ptají se celé zadýchané.
„Koukněte támhle nahoru. Oběšenec.“
„Takhle mladý si vezme život. Měla bych za něj orodovat,“ sepne ruce jedna.
Z modlitby, ji vytrhují vzrušené hlasy.
„Opravdu, je mrtvý. Nehýbe se,“ fascinovaně pozoruje další sebevraha.
„Já myslím, že byl duševně chorý, jinak by to neudělal.“
„Byl nešťastný, ta jeho mu zahýbala.“
„Chlapi v hospodě se sázeli, zda se mu vrátí, nebo to bude jeho smrt.“

Dál klevetí.
Neberou ohled na chlapce ani na mrtvého.

Kostel je plný.

„Otče náš, pomoz mi odolávat pokušení,“ modlí se kapucín, pohled upřený vzhůru. Vedle něho žena se skloněnou hlavou upřímně lituje svého hříchu.
V první lavici odevzdaně, bezradně sedí slečna. „Nevím, co mám dělat,“ přemítá nerozhodně.
Mnich pokorně poklekl na zem. Ani se neodváží vzhlédnout k nebi.
„Bože dej, ať se má holčička uzdraví.“ Žena, vroucně vzpíná ruce k oltáři. Bosá paní v plachetce je zdrcená žalem.
Ale Petrarka ty lidi nevnímá. Jeho pozornost upoutala klečící Laura. Zbožná, čistá děkuje Bohu. „Ta je krásnááá.“ Mladík se nemůže dívat jinam. Pohled - ručička detektoru citů se zasekl na stoprocentní zamilovanosti.

Léto, personifikované krásně, honosně oblečenou ženou. Stojí s hlavou v oblacích, vzpřímeně. hrdě, strnule. Nehýbá se, což možná symbolizuje letní malátnost. Působí majestátně a vznešeně. Vzrůstem převyšuje okolní krajinu. Dává tím najevo, že teď přírodě panuje ona. Namísto žezla má v ruce vějíř, ale je zavřený. To abychom nebyli na pochybách, že je takové vedro, že ani nemá sílu ho rozevřít.

Přes hlavu a obličej má černý flór na znamení, že lituje živých bytostí, kterým svým sálajícím žárem vzala život. Jejich těla šíří odér a nemoci. Je nařízená karanténa.

„Nic naplat, holenkové, každá vláda s sebou nese oběti,“ nekompromisně podotkla.

„Aúú, aúúú“, skučí kluk. „To bolííí.“
„Tak se nevzpouzej a nebude to bolet.“
„Ne, mami, prosím. Já tam nepůjdu! Já nechci,“ vede si svou nezvedenec.
„Nechceš, ale musíš!“ nedá se matka. „Pojď, nebo chceš ještě pohlavek?“

Vzdor dítěte se přehoupl do breku.
„Co si vůbec myslíš,“ pokračuje rozzlobená matka, „že když utečeš ze školy, že to nezjistím?“ popadne ho a vleče za ruku. Tabulka na psaní a kniha z podpaží rázem padá na zem.
„Pojď, čekáme. Víme, jak na takové jako ty, malé a neškodné,“ vítá ho muž s rákoskou.
„Nenávidím školu!“ reptá v duchu nezbedník a brzdí patami ostošest.

Je zde výjev, který všichni dobře známe,
od čtyř svědků zprávy o něm máme.
Zapiš první hlásku jména toho z nich,
jehož zvěst je jako třetí v Knize knih.
Potom druhou hlásku jména toho vezmi,
jenž je u večeře první mezi všemi.
S dalším je spjat symbol ležatého kříže,
hned dvě první hlásky z něho zapiš níže.
Ze jména, jež nosil druhý věrozvěst,
zas druhá a třetí hláska důležitá jest.
Dál odeber třetí hlásku ze zrádcova jména.
Zbývá ta, kterou je šifra zakončena.
Ta je poslední i v názvu toho, co se pilo
a toho večera se na krev proměnilo.

„Poslechni, Karle, tohle je vynikající. Ochutnej,“ doporučuje víno muž v červené jarmulce.
„Barvu má jiskrnou,“ pochvaluje si kamarád sedící u stolu „a vůni,“ roztočil obsah po stěně skleničky, aby se uvolnilo aróma, „báječnou. Tak na zdraví,“ pozvedl číši.
„Na zdraví, opáčil prošedivělý muž,“ ale víc než o víno se zajímá o dceru majitele.
Zádumčivého pána s cylindrem nerozveselila ani čtvrtá sklenka.
„Prosím tě, Lojzo, ty to do sebe leješ jako do krtiny,“ napomíná znalec. „To musíš vychutnávat. Vidíš, já dopíjím teprve první skleničku. S vínem hochu se musíš mazlit jako se ženskou. Nu, pochutnal jsem si, potěšil se, půjdu domů.“