Portals

„Nalevo, tupá kostko! Povídám doleva! Ne, to je moc! Doprava!“

Chell s GLaDOS u rozbitého okna pozorovací místnosti sledovaly divadlo pod nimi.

„Stvořil jsem vás! Musíte mě poslouchat!“ hřímal Wheatley.

Podivní hybridi zatěžkávacích kostek a turet se plahočili po podlaze testovací místnosti v marné snaze najít tlačítko otevírající dveře…

„Koukám, že tě ty tvoje loutky moc neposlouchají,“ neodpustila si GLaDOS rýpnutí, „pěkné divadýlko tu předvádíš…“ 

Tím k nim ovšem přivolala pozornost.

„Ááá, vy jste zpět! Nečekal jsem vás… Ale … musím testovat…“

Wheatley chvíli znechuceně sledoval frankenturety, než si uvědomil nové možnosti:

 „Teď jste mými loutkami vy dvě! Testování pokračuje!“

Blonďatá dívka vstoupila do testovací místnosti č. 7B. 

„Vítej subjekte 368,“ uvítal ji neosobní počítačový hlas.

„Tvé výsledky jsou zatím uspokojivé – na primáta tvé inteligence…“ neodpustila si GLaDOS jízlivou poznámku.

„Tato místnost testuje chování subjektu v letu a stavu beztíže. Před tebou je odrazová plošina. Můžeš na ni vstoupit.“

Děvče se nervózně rozhlédlo a opatrně na plošinu došláplo. Ta se vymrštila neuvěřitelnou silou, ale místo ladného oblouku odpálila dívku kolmo vzhůru. Krvavá skvrna na stropě se opět o něco rozrostla. GLaDOS na ni znechuceně zamířila kameru.

„To potřebuje doladit…“ pomyslela si.

„Wheatley, povolej úklidovou četu… a… probuď testovací subjekt 754…“

„Není nebezpečná? Ten přenos nebyl docela dobrovolný…“

„Není se čeho bát, jádra jí stabilizovala …“

…

„Dobré ráno GLaDOS, jak se cítíš?“

„Dobré ráno pane, jsem připravená k testování. Jak se máte vy?“

„A nezlobíš se na nás, že?“

„Samozřejmě, že ne. Proč bych měla?“

„Jsem rád, že mezi námi není žádná zlá krev.“

„To nejde, pane. Jsem digitální entita, tvořená jedničkami a nulami. Nemám krev.“

…

„Vidíš?“ otočil se vědec na kolegu.

…

„Pane, mohu dostat trochu neurotoxinu?“

„Ehm, na co?“

„Testování dosáhlo slepého bodu. K pokračování potřebuji neurotoxin…“

„Dobrá…“

„Děkuji, pane. Upeču pak dort…“ … „Vy zrůdo…“ už GLaDOS pronesla jen v duchu.

„Aaah, tady jsi!“ vesele Chell přivítal Wheatley, když dorazila ze staré části Aperture.

Zmateně hleděla na spoušť kolem sebe. Nečekala, že nové testovací místnosti dosáhnou tak rychle takového zmaru. Panely se odlupovaly ze zdí, po zemi se plaholčila podivná stvoření – napůl touretty, napůl kostky. Pokoušely se splnit testovací úkol, ale moc jim to nešlo.

„Co jsi to provedl?!!!“ vybuchla GLaDOS, „všechno jsi zničil!“

„Kuš, převzal jsem to po tobě. A když mám ji, můžu pokračovat v testech. Musím testovat. Je to jako svědění, které si musíš škrábat. To nutkání. Ta potřeba…“

Wheatley evidentně zešílel.

„Ty zrůdo!“

Nadávka výjimečně nepatřila Chell…

Cavův hlas zlostně hřímal: „Vítejte v Aperture Science. Máte šanci vydělat si 60 dolarů, když se zúčastníte našeho testování. Jako odpad společnosti, kterým jste, máte možnost přispět k vědě… Když projdete našimi testy, odnesete si 60 babek. To je víc, než jste kdy měli!“

Caroline zastavila nahrávání. „Pane, nesmíte je takhle urážet, potřebujeme je.“

„Jsou to bezdomovci, feťáci, zlodějíčci. To jsme museli klesnout tak hluboko?“

„Jsou perfektní,“ podotkl přítomný vědec. „Pokud naše zařízení dokáží ovládat oni, a přežijí, znamená to, že je dokonale vyladěné a může ho používat každý. Pak budete moci začít s jeho prodejem. Armáda vám utrhá ruce…“

Chell likvidovala jednotlivá jádra GLaDOS. V mysli jí přitom běžely všechny urážky a posměšky, které od ní kdy slyšela.

„Tvoji rodiče tě nechtěli, proto tě odložili. A teď jsou mrtví…“

„Když jsem hovořila o smradlavém odpadu, to byla metafora… mluvila jsem o tobě…“

„Vidíš, urážím tvou inteligenci a ty to ani nepoznáš…“

„Zase jsem ti řekla, že jsi hloupá…“

„Zůstaneš tu navždycky. Až umřeš, bude z tebe fosílie a já tě budu vystavovat jako varování pro ostatní subjekty…“

„Ty zrůdo…“

Když Chell hodila do incinerátoru poslední jádro, spokojeně sledovala, jak se celý systém hroutí. Pomyslela si:

„Já ti dám fosílii…“

Padaly už celou věčnost a stále nebyly u konce.
„Byla jsem v pohodě. Mrtvá. Potom co jsi mě zavraždila a spálila. Ty zrůdo….“
„Ale teď? Musela jsi se spřáhnout s tím blbcem. A on je ten největší blbec, jaký kdy existoval. Navrhli ho speciálně tak, aby byl blbec…“
„Teď nemám nic. Ani testovací středisko, ani subjekty, ani neurotoxin…“
„A jsem brambora. Co můžu dělat, když jsem brambora?“
„Než dopadneme, dej si mě do boty. A dej si pozor, ať nedopadneš moc zprudka. Dlužíš mi to…“
„Jestli nezmlkne, tak jí místo do brambory strčím do cibule,“ pomyslela si Chell, „pak uvidí!“

Caroline vyšla před komplex Aperture Science. Vychutnávala si hřejivou záři slunce na tváři.
„Ach, Cave, budeš mi chybět…“ pomyslela si.
Věděla, že se bude muset vrátit k práci.
„Ehm… Caroline? Je čas …“
Tři vědci z týmu umělé inteligence a přenosu vědomí stáli za ní.
„Počkat… NE! To byl Cavův sen, ne můj!“
„Bylo to jeho poslední přání. Musí se to udělat…“
Troje ruce ji pevně, přesto laskavě, popadly a táhly do útrob komplexu, do přenosové místnosti.
Sluneční paprsky bylo to poslední na co pomyslela, než její vědomí pohltila temnota.
---
„Dobré ráno GLaDOS.“
„Dobré ráno, pane. Chcete, abych vám upekla dort?“

„…musí být eutanizována…“
Chell zděšeně poslouchala slova GLaDOS.
Ne, to nemůže udělat! Kostka s ní byla celou dobu, pomáhala jí projít testovací místnost 17...
„Tak řekni něco!“
Kostka mlčela, jako vždy.
Hlavou jí letěly protichůdné, vemlouvavé věty GLaDOS:
„…PRAVDĚPODOBNĚ není živá…“
„…MOŽNÁ je schopná cítit…“
„…pokud promluví, půjde S NEJVĚTŠÍ PRAVDĚPODOBNOSTÍ o halucinace…“
Věděla, že aby prošla do další místnosti, nemá jinou možnost. Že tam zůstane navždy, když to neudělá.
Ale.. šlo o přítele. Společníka. Mlčenlivého, o to víc ceněného.
Plakala. Byla tak dlouho sama…
Nakonec dospěla k nevyhnutelnému rozhodnutí. S těžkým srdcem zvedla kostku a hodila ji do incinerátoru…

Zamžourala do slunce. Před ní se rozprostíral lán zlaté trávy. Ohlédla se. Z polorozpadlé boudy se vykutálela očazená kostka.
Pokrčila rameny a vykročila vpřed. Šla travou ke srázu nad vodní hladinou. Za vodou se tyčila pobořená futuristická věž. A na nebi… něco… Světelný vír? Obří portál?
Cítila se sledována.
Ta kostka byla přímo za ní!
Popošla dál. Ohlédla se.
Kostka byla blíž. Tichá, mlčenlivá.
Pohlédla vpřed. Z hlíny před ní se vyhrabalo cosi kulatého se čtyřma drápovitýma nohama. Nevěřícně to pozorovala. Tázavě se otočila na kostku.
Něco jí plesklo o zátylek. Neskutečná bolest… Ne!
Kostka bezhlesně sledovala šourající se zombie…