Hercule Poirot

Lord Livingstone byl stižen těžkým záchvatem. O lordovi všichni věděli, že se ořechům důsledně vyhýbá, a proto bylo nad slunce jasné, že mu kdosi usiloval o život. Motiv v podstatě měli všichni přítomní, stejně jako nepřesvědčivá alibi.
Malý detektiv se výslechy příliš nezdržoval. O to pečlivěji však prozkoumal všechny pokoje.
„Myslíte si, že vrah byl tak hloupý a někde si nechal zbytek těch ořechů?“ otázala se posměšně lady.
„Nikoliv, Madame. Pachatele však znám.“
„A kdo to je?“
„Vy, Madame,“ zaburácel Hercule Poirot. „Vy jediná jste si na loveckou chatu přivezla černé šaty! To vy jste počítala se smrtí lorda Livingstona!“

„Jste to vy, pane Poirote?“ rozlehlo se hotelovou restaurací.
Detektiv se otočil. „Doktor Thompson! Quelle surprise!“
„Smím si přisednout?“
„Oui, évidemment.“
„Snad tady nejste pracovně…“
„Non, monsieuer, Jen na dovolené.“
Ke stolu přišel číšník s jídelními lístky. Jak Hercule Poirot listoval v nabídce, začaly se mu sbíhat sliny. Doktor Thompson ale jeho nadšení rychle zchladil. „Jistě si pamatujete, že jsem vám předepsal dietu…“
*****
Už čtvrtý den svého pobytu Hercule Poirot obědval salát. Tu portýr přinesl k jeho stolu telegram.
„Inspektor Japp píše, že došlo k vraždě, jejíž objasnění neodkladně vyžaduje mou pomoc,“ odpověděl detektiv na lékařův tázavý pohled. „Dieu merci.“

„Děkuji, že jste se tu všichni dnes večer shromáždili, abyste byli svědky odhalení, jak moje šedé buňky mozkové vyřešily záhadu této několikanásobné vraždy. Musím uznat, že tento zločin byl brilantně zorganizován, jednotlivé fáze na sebe plynule navazovaly a všechny zúčastněné osoby si bezchybně poskytovaly neprůstřelná alibi. Vše by jistě dopadlo jinak, kdyby jedním z článků řetězu nebyl hamižný překupník Carlisle, kterému nestačil smluvní podíl a pro zvětšení vlastního výnosu koupil požadované hlavně levně, a jejich nevybroušená sériová čísla na vražedných zbraních mě pak dovedla k jejich původním vlastníkům a následně k vrahům. Takže vrchní inspektore Jappe, můžete zatknout plukovníka Westinghouse."

Samozrejme, ze vedel, jaky sen ma jeho nejlepsi pritel. A zcela urcite by mu to nikdy nepriznal, ale za cela ta leta uz ho mel prokouknuteho skrz na skrz. Ta jeho temer detinska touha a dychtivost Poirota nevyslovne rozcilovala i okouzlovala. Bezbrehou naivitou sveho pritele byl otravovan i ocarovan. A litostive sledoval, jak je Hastings tak nechapavy.
Mozna to byl sen blahovy, ale Poirot byl dalek toho, zesmesnovat sveho draheho pritele.
I kdyz to bude ukol temer nesplnitelny, sam sobe slibil, ze Papa Poirot udela vse pro to, aby alespon jednou za zivot jeho nejmilejsi pritel Hastings vyresil kriminalni pripad.

„Račte za mnou,“ řekl komorník. „Všichni už se sešli v knihovně.“
„Excuse-moi?“ podivil se Poirot
„No přece na odhalení vraha.“
Kapitán Hastings se podivil.

-----
„Mesdames et Messieurs,“ řekl Poirot na úvod, „jméno vraha jsem oznámil na policii. S ohledem na pozůstalé však nebudu indiskrétní a podrobnosti ponechám v tajnosti.“
Kapitán Hastings se podivil ještě více. Rozhlédl se po přítomných. Jeden chyběl – herec George Fenner.
-----
Když se kapitán Hastings na domnělého Poirota vrhl a strhl mu z obličeje gumovou masku, skutečně se pod ní objevila tvář George Fennera. Pravý Poirot byl nalezen záhy. Seděl svázaný ve skříni s ústy ucpanými roubíkem.

„Jeden z vás je vrah,“ pronesl malý detektiv tónem, který nepřipouštěl námitek.
„Ale kdo, Monsieur, kdo? Nikdo z nás proti strýčkovi nic neměl!“ zvolala drobná blondýnka.
„Jistě. Nikdo z vás vyjma osoby, která svou totožnost jen předstírá.“
„A kdo to je?“ opáčil se zjevnou arogancí v hlase muž s vlnitými vlasy.
„Vy!“ zvolal detektiv. „To vy nejste tím, za koho se vydáváte! Jinak byste nám nemohl k propečeným jehněčím kotletkám přinést ze sklepa veltlínské zelené, non, takové barbarství, mon Dieu! Byl byste přinesl červené víno, konkrétně to skvělé bordeaux z Pauillacu!
Kde je tělo pravého sklepmistra?“ zahřímal mužíček s knírem.