DMD č. 29 pro 29. 4. 2013. Téma: Rodná hrouda

Legrační, jak se návštěvníci v našem kraji pokaždé beznadějně ztratí. Že prý ty hroudy vypadají všechny stejně.
Lež jako věž. Podívejte se třeba tuhle na ten kráter vyplněný jemným pískem. Takový jinde neuvidíte.
Jasně. Je tu možná trochu, řekněme, méně trvanlivá krajina, než na co jste zvyklí třeba z Jupiteru. Ale upřímně – není to nuda, mít za oknem pořád to samé? Nebo, když už to třeba za oknem mít nechcete, není vám líto opouštět domov?
Já se stěhoval mockrát, ale svůj asteroid si vždycky beru s sebou.
Tak já už letím. Touhle dobou bude kámošův dům poblíž, dáme pár piv.

Pro pana Pumpu byla rodná hrouda víc než jenom terminus technicus pro pár hektarů obyvatelného prostoru. Byla to krev jeho krve, tělo jeho těla, potažmo tělo všech ostatních golemů stejného původu. Pokaždé, když se rozbil na novém místě a slepili jej novým jílem, nasál s ním trochu genia loci toho místa.
Proto se ho velice dotklo, když se dozvěděl, že kdesi na dálných stepích nějakým rudochům (asi vysoký obsah železa) prý národ přezdívaný bledé tváře (a tohle bude kaolín) berou jejich půdu, orají ji, pokrývají ji spletí vlakových kolejí a betonovou slupkou.
V tom roce Apači kolonizátory z území vytlačili.

Rodná hrouda kouká dlouze,
bloumá, poklonkuje pouze.
Najde něco nezvyklého?
Nepotká nic nemravného?
Rodná hrouda ryzí hany
roztrhá hrozivé klany
které kopou, koušou, kazí,
radostí zaryčí vrazi.
Svět je smutný, sešlý stínem,
nikdy nikdo není vinen.
Vždycky vmeteš vinu vládě.
Nový národ v starém skladě.
Čech si čile čistí hroudu,
bují blínem na velbloudu.
Rozčílí se jako ras,
marně ztrácí drahý čas.
Rodná hrouda hraje ruchem,
babičky dovádí s duchem,
pejsci piští v posteli,
nastoupil nov nesmělý.
Jedna zpráva - jedna rána,
otvírá se, otrhána,
na Novinkách povídačka.
Žádný hněv a žádná rvačka?
Čtenáři, začti se dál.
Jeden názor - jeden král.

Byl jsem stvořen z hlíny. Hlínou jsem byl a hlínou bych zůstal, nebýt Hrnčíře, jenž nicotě vtiskl duši a přetvořil tak představu ve skutečnost.
Země mě brzy opět pohltí. Džbán praskne a pokud byl prázdný, zbude jen prázdnota.
Na změnu tvaru ještě není pozdě, dokud nebudu vložen do plamene. Pak mě přebytečné dutiny roztrhají na kusy. Chtěl bych se změnit. Ale samotnému se mi to nikdy nepodaří.
Často pátrám, zda na sobě neobjevím Hrnčířův podpis, abych měl jistotu, že Hrnčíř není pouhou smyšlenkou, dílem mé fantazie. Jenomže ho nenacházím – možná proto, že žádný podpis neexistuje.
Třeba jsem tím podpisem já.

"Vyspal ses vůbec, co s tebou a Rose cestuji?"
Jack to mínil nevinně, ale Doktorův tón ho zaskočil: "Já nespím."
A Jack se dál neptal.
***
Po Masterově smrti Jack Doktorovi pomůže opravit TARDIS.
"Odpočiň si," pronese Jack, jakmile skončí.
"Jacku," Doktorovy oči jsou hluboké a naléhavé: "Já nemůžu."
A Jack se dál neptá.
***
Když ho Doktor (ten s motýlkem) znovu najde, Jack přijme jeho pozvání.
Později, když společně leží v posteli, Jack řekne:
"Sni se mnou."
"Nevím," zazní Doktor unaveně. "Pokaždé když usnu... tak vidím Gallifrey."
Jack Doktora obejme.
Oba se probudí až ráno.
A Jack se více nemusí ptát.

Kde já jsem se narodil? Snad v kopci, snad v jeskyni? Či jako krtek v díře? Nebo snad pták v hnízdě? Jeden neví, co si má myslet. Ti mu řeknou, že je z bříška, ti mu řeknou, že je ze semínka. Ti mu řeknou, že je z Ostravy, ti mu řeknou, že ho čáp nosí. Tak jak to teda je? Kde a jak jsem se narodil? Nakonec mi řekli, že je to úplně jinak. Narodil jsem se v nemocnici, čáp u toho sice byl, ale namalovaný na zdi. Vyrostl jsem ze semínka a vajíčka a v maminčině bříšku. V Ostravě.

Celý život jsem se čvachtal v rodné hroudě
čvachty šplouchy plác
Jako Adam v ráji po ostrově bloudě
čvachty šplouchy plác
Má matka byla skvělá čarodějnice
čáry máry fuk
Tomuhle ráji vládnout nebude více
čáry máry fuk
Protože připlul mocný mág
abrakadabra dabra abra
A my dostali na zobák
abrakadabra dabra abra
Ten mág s sebou vez krásnou dcerku
vraú mňamy mlask
Mé vzdělání hned měla v merku
vraú mňamy mlask
Já zas merčil její vnady
šmátry pátry ach
Chtěl si je vzít do parády
šmátry pátry ach
Za touhu jsem potrestán
auvejs fňuky fňuk
zablácený Kaliban
auvejs fńuky fňuk

„A či si mi tu, Pištík môj?“
„No a kde by som mal byť?“
„No veď ja len tak, či si za Ančou nešiel.“
„Anču mi ani nespomínaj. Minule si vymyslela, že budeme po nejakej rodnej hrude chodiť. Potom mapu Slovenska vytiahla a špendlíky do nej pichala, že tu pôjdeme a hentam a ešte dakde. Čo som ja krepý, takto hore dole chodiť?“
„Dobre si povedal, Pištík môj, súvisle, až mi je to divnô.“
„A ešte som jej povedal, nech sem k nám príde, že miesto hrudy sa o našu hruď môže oprieť a s tým rodením tiež niečo vymyslíme.“

http://a-totalita.livejournal.com/28965.html

Hvězdy bledly a nemilosrdný sluneční svit se vkrádal na zemi. Všichni pásovci si už dali dobrou noc s mámami pásovkyněmi a poklidně pochrupovali zahrabaní pod schody. Vše čekalo připravené na příchod mistra.
Vrata se rozeskřípěla přesně dle scénáře a technických regulí a do sklepení chvatně elegantně vpluli nevěsty i hrabě Drákula.
„Má rodná hrouda,“ zadeklamoval dramaticky a nadzvedl víko bedny.
„Jé!“ vykvikl návštěvník v montérkách a dal se na útěk. Drákula se jen s řevem ohnal, ale neměl šanci. Se slzami v očích pohlédl na krtinec uprostřed lůžka.
„Krtku, to ti nedaruju!“
Hejno netopýrů se neplánovaně rozlétlo do záře dne.