DMD č. 29 pro 29. 4. 2013. Téma: Rodná hrouda

Dramatik vzdychal a soužil se s písmenky. Toužil oslavit svou zemi krásnou a milovanou, neb byl jejím milovníkem velkým, neviděl na ní jediné chybičky a zcela by se jí odevzdati chtěl. Ale do pera mu ta láska nějak ne a ne projít, už druhá hra zcela vyšuměla v ohlasu publika. Že propadl, v jeho očích samozřejmě skvělý a dokonalý, Vyhoň dub, s tím se nakonec po chvíli smířil. Ale co mají lidé proti Fidlovačce? Taková krása lidu českého. Radost a tance venkovské. A jak krásněji se dá oslavit vlast než slovy Kde domov můj?.
A pak přišel nápad s dudákem.

Když se vlajková loď intervenční flotily vynořila z hyperprostoru, a já pod sebou poprvé po 25 letech spatřil rodnou planetu, zastavil se mi dech. Tady z vesmíru vypadal Esperion stejně nádherně jako když jsem utíkal před diktátorem, který se násilím chopil moci a čtvrt století už dusil a využíval lid mé vlasti.
Ale s tím bude od dnešního dne konec.
"Pane, máme na lince imperátora Esperionské lidové republiky." ozval se mladý poručík Alianční armády.
"Přepojte ho na hlavní panel."
Na velké obrazovce se objevila obézní tvář, kterou bych skoro nepoznal.
"Ty?"
"Ahoj bratře, vracím se domů." usmál jsem se ošklivě.

Pod vlivem Kaptahových řečí o návratu se zvedají závoje melancholie z mé mysli, neboť kdo jednou okusil vody Nilu, která chutná po rákosu a naplavené prsti, ten již z jiného pramene neuhasí žízeň. V záři zapadajícího slunce se lesknou pahorky Vesetu, večerem se šíří vůně ryb opékaných nad ohněm z trusu, vlaštovky létají nad Nilem. V hloubi duše však vím, že ani v rodné zemi Kemet nenaleznu pokoj, neboť jsem polovičním cizincem a krev v mých žilách je i krví země Mitannu, která se noří do stínů. Neboť jsem Sinuhet, Ten-jenž-je-osamělý, a tak tomu zůstane po všechny dny mého života.

Ujel jen pár kilometrů, než se zhroutil. Dupnul na brzdu, vyskočil z auta.
Padl na zem u cesty, bylo to jedno. Kolem byla jen vyprahlá osamělá rovina, ne dost dobrá ani pro krávy.
Jack, kruci, miloval koně, miloval šťavnatou trávu a hory. Dokázal na ně hodiny obdivně zírat a vzývat jim hold, že potkal Ennise. Teď už to věděl, jak moc ho miloval. Zatraceně pozdě!
Vztekle mrštil Jackovou rodnou hroudou. Zaprášilo se jako by to byl popel. Málem omdlel. Jack měl ležet na Brokebacku, ne tady, jak ten starý parchant chce!
Nemohl s tím nic dělat, už ne! Jen brečet…

"... a proto s svojí rodnou zemí spojen jest, jemu rodnou hrudou obklopovati nutno jest. Bez ní ničehož by nezvládl. Cestovati obyčej ho nutí v prsti, jež posvátná mu je."
Společenstvo fascinovaně naslouchalo improvizovaně překládaným, původně latinským středověkým blábolům. Nalla si romanticky vzdychla a stočila se v křesle do klubíčka.
Fladnag seděl u krbu a zadumaně pukal z dýmky.
"Dále pak jest možno jeho oslabit, když rodné opory jeho ho zbavíme a svěcenou půdu znesvětíme... Tady to končí."
"Já tomu vůbec nerozumím." pronesl Zenin.
"Až půjdem zabít toho upíra, rozbiješ každou bednu s hlínou, kterou uvidíš." prohlásila Nalla.
"Aha, tak jo."

Bylo mu najednou strašně smutno.
Díval se na louku posetou hroudami hlíny. Ale která byla první? Netušil. A tak rád by se tam na chvilku vrátil - nevzpomínal si už, jak to uvnitř vypadalo, jen že mu bylo krásně, když ho maminka ještě držela v náručí. A na tu vůni. Tu by poznal, kdyby se dělo kdovíco.
Zeptal se sovy, která věděla vždycky všechno. Nasadila si cvikr a přečetla:
"Domov, to není tam, kde žiješ, ale tam, kde ti rozumějí."
Chvíli tam jen tak stál. A pak pochopil.
"Áha!" řekl, a zamířil k myšce domů.
Ve dveřích se zarazil.
Ucítil ji.

Ten den byl satirik nezvykle zamlklý.
Neudělalo mu radost, že se společnost Marie Stelly odloučila od jeho souboru, mávajíc všemi krajkovými kapesníky.
Necukly mu koutky, když Synek našel vyřazenou masku a nasadil si ji obličejem dozadu.
Neměl vtipné průpovídky, když stavěli jeviště a zjistili, že jestli má stát rovně, bude roh se schůdky přesně v tom nejbahnitějším místě.
V hospodě podržel principálce židli a nenastražil na ni připínáček.
Pak sebral měšec s ušetřenou gáží a pokusil se tiše a nenápadně zmizet.
"Za holkama?" šlehl po něm spikleneckým mrknutím kulisák.
Zavrtěl hlavou a neřekl, že ta dáma je jeho stará matička.

Kvečeru mrtví začali být nepokojní a Elza byla ráda, že konečně vystupuje.
Sotva se dotkla rodné země, věděla, že je něco špatně. Podle nádražních hodin bylo kolem deváté, ale kdo ví, kolik reálného času spotřebovala v Hádu...
Přeběhnout na perón pak bylo dílem okamžiku. Okno kanceláře svítilo do tmy, a když do ní vstoupila s mokvajícím balíčkem v náručí, viděla na panu Zababovi, kolik uhodilo.
Nyní už měla Dana svou tvář zpátky, když odpočívala pod zemí. Elza sebrala hroudu hlíny a jako první ji hodila na rakev.
Hluše to zadunělo.
Pak se nad ní naklonila se zašeptáním: „Aby ses nevracela!“

Stopaře dovlekli na můstek a předhodili ho před kapitána.
Proč by vlastně špatné nemohlo být pro něco dobré? filozofoval Prostetnik. Trezor s básněmi sice zůstal v kajutě na vogonské lodi, některé verše si ale pamatoval zpaměti.
„Držte ho,“ poručil podřízeným, kteří popadli nebohého Botelana, až ve vzduchu kopal všema svýma třinácti nohama.
„Hrbly krky, grúdlo špicna,“ začal Prostetnik recitovat svůj obzvlášť povedený kus. Chvíli měl sice pocit, že bez křesla Požitku z poezie to nebude taková zábava, ale už při třetí strofě začal stopař kvičet, a než se kapitán dostal na konec básně, loučil se hlasitými vzlyky s rodnou hroudou.

Padající strom. Krásný, veliký, rozložitý dub, kterému člověk podřezal schopnost žít, padá…
Padá ještě teď. Padá… Zvolna sklání kštici, důstojně, skoro neslyšně (jen větvoví trochu reptá). Pomalost působí děsivě a posvátně. Strom padá. Teprve úhozem o zem se vzbouří, několikrát se zhoupne a poskočí, skřípe a hubuje. Bezvládné tělo působí dojemně na zarostlé mezi. Jeho košatá hlava dopadla na zorané pole.
Pak, smrtelně raněn, umírá několik dní a trpí metamorfopsií. Vidí arkády snění, hranatého psa, zrezivělé ornamenty ideálů a esovitou popelnici naplněnou suchým listím, nadáním a slovy, které nesměl někdo vyslovit.
Strom skonal ve svém rodišti. Černé hroudy místo katafalku.