1 – Nový začátek

To je naposledy, co tady sedím a koukám dolů, pomyslela si Angelina, když si sbalila kufr, vyvlekla ho na chodbu ze svého vzdušného pokojíku (ještě jednou při tom se steskem mrkla na druhou, už několik týdnů prázdnou postel), sedla si na něj a dívala se dolů do přízemí. Domek, který sdílela se svou pěstounkou Aliou a její dcerou Awae, nebyl až tak velký, ale pokud to tam někdo dobře neznal (například sousedi), nezřídka se stávalo, že se v něm dočista ztratil. Děvčatům to obvykle připadalo legrační…
„Angelino! Angelino! Už je čas,“ rozezněl se domem, který Angelině někdy trochu připomínal vrbový háj, zpěvný hlas její pěstounky. Proplétal se mezi zábradlím jako lehký vánek, hladil a konejšil.
Angelina vstala a odhodlaně stiskla držadlo těžkého kufru. Ano, byl čas. Čas vrátit se tam, kam… Kam patří? Ještě jednou zaváhala. Patří tam skutečně?
Alia ji znovu zavolala a Angelinino srdce zaplavila odvaha. Musí se vydat na cestu. Ostatně, zanedlouho pro ni v Elevendays už stejně nebude místo…

***

Hostinský Tom utřel několik sklenic a vzápětí tou stejnou utěrkou odehnal nechutně dotěrnou mouchu, která kroužila kolem jeho plešky. Léto v plném proudu a horko k zbláznění, dokonce i když měl v lokále otevřená všechna okna. Znovu se ohnal po mouše a v příští chvíli se mu zdálo, jako by se nechtěně šlehl do oka. Přinejmenším podle toho bílého světla, co se najednou všude kolem objevilo.
„A do pr...kený vohrady!“ zamumlal vzápětí – to když mu došlo, že se do oka nešvihl a co tohle bílé světlo znamená. Zase! Celý dlouhý roky nic a najednou jedna za druhou! Jako by nestačilo, že sem vede průchod z mudlovskýho Londýna, ale ještě i odtamtud… Proč to, pro všechny zatracený pokálený jednorožce, nemůže ústit rovnou u Koláčkový?
Uprostřed lokálu se v tu chvíli objevila dívka s temně rudými vlasy ostříhanými na mikádo a oříškově hnědýma očima.
Asi jedenáctiletá. Jak jinak.
Vedle ní stál velký, koženým řemenem přepásaný kufr. Jak jinak…
Zvědavě se rozhlížela okolo. Jak jinak!
„Heather,“ houkl Tom dozadu na pomocnici. „Je tady… no, zkrátka další holka.“
Z kuchyně hostince U děravého kotle se vynořila korpulentní žena, původem zřejmě Irka, a utírala si ruce do zástěry.
„Jemináčku, už zasejc? No ty jsi ale pěkná pusinka,“ zacukrovala na Angelinu, jako kdyby jí bylo sotva pět. (A nemohla tušit, že dotyčné se při tom trochu zvedl žaludek.)
„Dáte vědět Brumbálovi, panešéf?“ obrátila se vzápětí kuchyňská pomocnice ke svému zaměstnavateli.
Podrbal se na plešce, pak však zavrtěl hlavou. „No, von vo ní nejspíš moc dobře ví. Má v těchhle, hm, věcech přehled. Klika, že tady takhle před polednem nejsou zatím štamgasti. Aspoň si nikdo nevšim. Víš, co Heather, vyřešíme to radši hned. Vodveď ji rovnou. Stejně by ji tam poslali.“

Angelina těkala pohledem z jednoho na druhého. Co to mělo znamenat? Kam ji chtějí odvést? Kde vůbec je? Tedy, zhruba to samozřejmě věděla – tohle by mělo být Londinium –, ale kde přesně je?! A neujišťovala ji Alia, že se tu o ni postarají? Dobře postarají? Opravdu tím myslela… tohle?