Noční equilibrium

Vyšla na zápraží a zkušeným okem pozorovala měsíc, zapletený mezi větvemi. Čas bylin se blížil, ale ještě nebylo proč spěchat, stíny stromů zatím nežily svým životem. Zadívala se na temně modrou oblohu a nasávala vlhký chlad, který se kolem zhmotňoval. Vidět tak padat hvězdu, zářící natolik, že pohltí všechnu tu temnotu v ní. Co je to vlastně v lidech, že věří, že to největší štěstí přijde ve chvíli, kdy něco upadá? Jako by se váhy světa nesměly vychýlit. Bere tahle chvíle ticha a samoty někomu jinému šanci právě teď a tady zažívat totéž? Činí její neštěstí někoho o něco šťastnějším?