Po Innsbrucku

Sníh do chodidel mě prapodivně pálil. Zanechával jsem za sebou krvavé stopy. Když jsem došel k jezeru, věděl jsem, že po něm dokážu kráčet. Vlastně, stal jsem se Kristem. Jen pojďte, já vám požehnám a svět bude krásný.
A pak jsem najednou nebyl Kristus. Vzali mě, svázali a nacpali do mě léky. Z Innsbrucku jsem cestoval ve svěrací kazajce.
Většinu času trávím uvázaný na lůžku u okna s mříží. Často jsem zase dítě, s tatínkem se vydáváme na boleny. Nabírám vodu do dlaní a smáčím v ní ústa, jako bych ji líbal.
Líbat řeku je stejně krásné jako líbat ženu.