Čekání na Godota

Slunce už svítí, je konec září,
slza stéká po hebké, mladé tváři.
Dopis drží v třesoucích se rukách,
srdce utopené v mukách.
V záři slunce třpytí se plavý vlas,
v hlavě dívce šeptá bývalého života hlas.
Zvon ozývá se z nedalekého kostela,
dlouhý to dopis, milostný, kráska cítí hluboký žal.
Tato slova číst nikdy nechtěla.
celý svět pro ni ten šlechetný člověk znamenal.
Zkamenělá tvář a oči skleněné,
za co mě Pán Bůh trestá?
Oděna v prosté šaty zelené,
takový byl jen jeden ze sta.
Stále tomu nejde uvěřit,
není to jen sen?
Pokud nepřijdu do svítání, píše,
zemřel jsem.