DMD 2024

Rozhovorům na tohle téma se vyhýbala; věděla, že valná většina jejího okolí to rozhodnutí nechápe, nebo rovnou neschvaluje. Stačilo si to představovat:
To jako vážně nešlo vydržet? Už kvůli dětem, nezbláznila ses? Vždyť jste se ani moc nehádali, to sis to musela fakt takhle zkomplikovat? Co budeš dělat? A kam teď jako půjdeš, co si myslíš, že seženeš za bydlení?
No - aspoň v tom posledním měla jasno. Asi na tom všem nebylo vlastně nic k smíchu, ale nemohla si pomoct: musela se ušklíbnout při představě, co by řekla její máma, kdyby věděla, že místo mrňavého panelákového bytu právě kupuje obytňák.

Drobné kousky papíru se zlostně rozprskly na všechny strany. Propadlé oči zíraly vyhasle před sebe. Dopis, který četl snad posté už nemohl vystát. Ani proměna v netopýra ho neuklidnila, jak tomu povětšinou bývá. Rozbil dvě truhly, šest zrcadel, které mu stejně byly k ničemu, a profackoval tři upíří nevěsty, které mu oddaně sloužily. Nic nepomáhalo. Nesmrtelný pán Temnot, Dracula, kterému přestala chutnat krev! Stačila kapka a už frčel blinkat jako nějaký idiot. Kdo to kdy viděl! Byl už tak blízko proměnit i tu Lucy Westenra, která mu nemohla odolat. A právě teď se dozví, že odjela neznámo kam. Zatracená smůla!

Smrť těžce usedl na jednu židli.
„POCHOPTE, JÁ...“
Nestačil doříct. Přitočil se k němu Thon a vzal mu z ruky svitek.
„Dovolíte?“
„OVŠEM.“
Thon svitek rozbalil a začetl se. Po pěti vteřinách se začal pochechtávat. Mossi mu nahlédl přes rameno a rozesmál se taky.
„Dejte nám chvilku.“
Thon nečekal na souhlas a odběhl s Mossim do kajuty.
Asi za půl hodiny se vraceli. S třemi vozíky dokumentů, šanonů a podobně.
„Můžem.“
„CO? ACH...“
Smrť máchl rukou.
Portál se otevřel.
Kluci vstoupili a než se portál zavřel, bylo slyšet Thonovo:
„Tak to vyúčtujem, ne?“

Přeplatek činil v přepočtu 1138 tisíc kreditů.

Třpyt zacinkal ve vzduchu. Dopad oblé hrany rozvířil krůpěje dalších drahocenností, které odpovídaly a šustily a hřejivě vysypaly svůj chladný smích. Poklad života se rozkutálel po špatně prožitých hodinách a minutách jako se písek sype mezi prsty. Jen další Bonnie. Jen další Clyde. Motor auta stále chrčí, jako by doplňoval poslední nesrozumitelná slova, která padla svistem kulek do tmavočerveného nebe. Hon na lišky v kurníku je u konce, a jak se dává dobrou noc, tak i tito dva ji mají temně věčnou, za ta kuřata, za ty slepice, za ten binec kolem toho. Bílá kapota už nebyla bílá, a ztichla.

Odpoledne zazvonil zvonek. „Koho to sem čerti nesou,“ pronesl jsem polohlasem u domovních dveří. „Až na věky, pane Ptáček,“ ozvalo se z druhé strany dveří.
„Ano, jsem René Ptáček,“ zakoktal jsem. „Kdo jste vy?“
„Vladimír Vašek. Vy mne budete znát pod pseudonymem Petr Bezruč. Já jsem ten, co proti vám píše básničky. A tady máte návrh smlouvy na prodej dolu Terezka. Kupujícím jsem já, cena požadovaných dvacet milionů. To víte, básně dnes vynáší. Uvidíme se zítra u právníka, adresa přiložena.“
Tak zítra prodám důl. Dvacet milionů je dobrý start na to, abych odložil masku uhlobarona a stal se finančním magnátem.

Takové křivdy, takové ponížení!
Ten mizerný, kluzký, prohnilý doktor práv!
Soudit se kvůli slovům proneseným v ústraní! Vynutit si veřejnou omluvu! Vymýšlet si dokonce ublížení na zdraví!
Že by hrabě uvítal, kdyby tomu šibeničníkovi někdo uřezal nos a uši? Ovšemže!
Potom smíření a příslib budoucí spolupráce. Výsledek? Jenom směnka vystavená předem za neposkytnuté služby. Když hrabě samozřejmě nezaplatil, přišel do vězení pro dlužníky! Jako nějaký křupan!
Konečně odplata.
Kamenná podoba záludného právníka bude ztělesňovat pekelnou faleš. Zrodí se obludný Herkommann, ďábelský vykladač zákona.
Jen místo taláru nakonec oblékl brnění.
Rozkročen, se zdviženým mečem stojí dodnes na Kuksu coby hrozivý Goliáš.

Darth Vader se málokdy účastnil takovýchto akcí osobně, ale když už přišel rozkaz, aby na vypálení téhle povstalecké osady dohlédl, tak tu holt byl a rozséval zkázu.
Dlouhými kroky došel k poslední chýši a už napřahoval ruku, když ze dveří vyběhla žena a s ochranitelským gestem si stoupla před své políčko zjevně vybudované s velkým úsilím v nehostinné půdě.
V mysli se mu vynořil obraz podobné ženy, lopotící se s pár rostlinkami na jiné písečné planetě.
„Mami“, zašeptal se slzou v oku, odvrátil se a odkráčel k TieFighteru.
Koneckonců to nebylo tak, že by to po něm přišel někdo zkontrolovat.

Obraz v zrcadle. Vidím: tělo, které obývám, plíživě chřadnoucí, povolující, podvolující se rokům, tělo, které se kdysi mělo z chlapeckého změnit v mužné a v tu chvíli zradilo. Tenké paže, kulatá ramena nejslabšího článku smečky.
Když sleduju tebe, jak si příliš dlouho piluješ čerstvě zastřižené nehty, říkám ti: nech už toho, hnusí se mi jakákoli zženštilost, hnusí!
A pramení to ze mě. Androgynní kluci jsou hezcí možná dokud jsou mladí. Bowie byl jenom jeden. Stárnu jako mlíko.
Zúčtujeme spolu, slibuju tělu, když běžím osmý kilometr. Skoncuju s tebou, vyhrožuju při pozdravu slunci a táhlými pohyby napínám svaly na hranici utrpení.

Atentátník. Botanik. Baletka. Oběť. Včelař. Blíže neurčitý počet vedlejších postav, z nich některé ryze fiktivní–
„Některé?“ pronese mi za ramenem ženský, jednoznačně učitelský hlas. „Máte snad na mysli – všechny! Koneckonců, to, že jste nám přisoudila jména, ba dokonce – do jisté míry – i osudy lidí, kteří kdysi skutečně žili, neznamená, že jsme snad méně fiktivní, než soudružka Naděžda či novinářka Marie. Ostatně, i mě jste si pro letošní ‚seriál‘ prostě vymyslela, třebaže na skutečných základech. Nemyslíte, že by bylo vhodné konečně srovnat účty se svými postavami a přestat se skrývat za pseudo-historicko-realistickou maskou?“
„Paní Adelaida Žekulina, předpokládám?“
„Výhradně ve vašich představách.“