DMD 2016

Jako vždy ji bodlo u srdce, když Lucinka vyslovila to jméno.
Vstala.
"Děje se něco?" zeptal se Petr.
"Promiňte, o tomhle už mluvit nechci."
"Nechceš mluvit o ..."
Nevydržela to.
"Ne! Už o ní nechci nikdy slyšet, rozumíš, od nikoho z vás!"
"Zuzano, co tě to popadlo, vždyť..."
"Vždyť co?! Vždyť už jsem dospělá?! Přesně tak. Jsem moc stará, abych se něčím takovým zabývala!"
Schválně křičela. Věděla, že je to faleš, chtěla jen, aby ji nechali být.
Sám jsi řekl, že vrátit se nemohu. Abych přestala žít, to po mně ale nemůžeš chtít. Vím, že nechceš, Aslane.
Ale oni to nepochopí.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si za Ančou nešiel, keď je predseda odcestovaný.
- Jáj, Anču mi nespomínaj. Nových šiat sa jej zachcelo. A červené majú byť. Tak som jej povedal, najch si sama ušije.
- Dobre si povedal, Pištík môj, súvislo, až mi je to divnô. A čože ona na to?
- Že nech jej aspoň látku zoženiem. Vraj v televízore videla, že v Prahe si ju ľudia zo stĺpov zadarmo oberali. Tak som jej povedal, že už nie som malý chlapec, aby som po stĺpoch lozil.

Visím hlavou dolů.
"Nejsi na to už starej?"
Jsem.
Ale jak předat stopu: netopejr je netopejr!
A co tady, na vrcholu světa?
Stojíme na Sněžce.
Kolem spousta.
Já ti nevím.
Stejně bychom nebyli první.
A co teď?
Ve vodě, poprvé u moře.
Já ti nevím.
Táto, mámo, máte se rádi?
Ale dej pokoj!
Tak máte, nebo ne?
Na to už jsme moc staří!
Drahá.
Drahý.
Propletené ruce.
Že bychom?
To je ta vhodná chvíle!
Nakonec polibek.
Ty brďo!, vzdychají děti!
Já, X, odevzdávám se Tobě, Y...
A já Tobě, X!
Konečně jste svoji! kvitují potomci.
Na věky věkův, drahá?
Ano.

"Co je to za helmu?", ptá se Lev Scholastiky.
"To je moje. A v kolárně mám nové kolo!"
"Ty a cyklistika?"
"Ano, začnu se učit jezdit. Otík už základy jízdy zvládl, nehodlám dále pouze běhat za jeho kolem. Budeme všichni jezdit na výlety."
"Ženo, ty si troufáš..."
"Já vím, jsem na to stará..."
"Nebudu hulvát, ale ty začátečnice, já na kole dojel maximálně tak na chatu, to je smělý plán."
"Konec tlachání, obleč se do cyklistického, jdeme trénovat! A nezapomeň, cyklista je také řidič, takže žádné pivo!"
"Já vím, ale nevadí. Nealko pivo v bufetu na cyklostezce chutná neméně. Jedeme!"

Make-up. Tužka. Růž. Rtěnka. Řasenka. Odličovací tampón. Tužka. Řasenka. Kruci. Odličovací tampón. Tužka. Řasenka. Bývalo to snazší. Netřásly se mi ruce. A byla to zábava. Teď je to boj. Padesát na padesát, jó to ještě bylo v padesáti posvícení. Polovina v sále chlapi, polovina ženský. Jak se tenkrát snažili! Teď je mi osmdesát. Osmdesát na dvacet. Na jednoho chlapa jsme tu čtyři. A jedině Milouš ještě vypadá jako chlap. Když pominu Zdenu. Kulma na vlasy. Radši klobouk. Závody ve zbrojení. Já na to nejsem stará. Stará budu, až mě chlapi přestanou zajímat. Voňavka. A hlavně nezapomenout zuby. Ty dělají divy.

Drahý Moritzi!
Příteli, uvař vajíčka a čekej u vlaku. Dovezu Machovu Analýzu počitků a párky. Ne že půjdeš místo zasedání na koncert, to bych ti z bytu udělal kůlničku.
Conrad Habicht už nepřijde, ale pošle syna. Budeme číst a diskutovat do rána, jak bývalo v Akademii Olympia dobrým zvykem.
Einstein dopis odhodil. Už se nesejdeme, z mladíků jsou kmeti. Ale něco přece zůstalo.
Začal psát znovu.
I když jsme už trochu zesláblí, šťastné světlo z mladých dnů svítí na našich osamělých cestách životem. Pro tebe, Akademie, je určena naše věrnost a oddanost až do posledního dechu.
Poslední korespondující člen Albert.

Vlahý páteční večer voněl probouzejícím se jarem. On se s úlevou uvelebil na pohovce a vychutnával si vychlazené pivo, ona by si nejraději otevřela knížku, ale přece jen se přemohla a připravovala věci na následující den. Jestli toho letos už nenechají.
Podívali se na sebe s pochybnostmi, ale nakonec nařídili budíka.
V sobotu se nechce vstávat před sedmou!
Procházka sotva desetiminutová, ale nohy bolí!
Podívali se na sebe nerozhodně.
„Nejsme na tohle už přece jen staří?“
„Nejsme. Ještě ne.“
Společně otevřeli garáž, vytlačili z ní stařičkého Trabanta, nastartovali a vyjeli na zahájení další sezóny vstříc starým přátelům a novým dobrodružstvím.

Toriel si pamatovala. Její mozek nasával poznatky jako houba. Pamatovala svět před válkou, která její rod smetla do podzemí. Dobu, kdy příšery i lidé žili spolu na zemi. Slunce.
„Kdybych nebyla královnou, byla bych učitelkou,“ říkala dětem a manželovi.
Teď přebývala v Ruinách a královnou, matkou a manželkou nebyla už celá staletí.
Učitelkou ano. Jednou za dlouhý čas do podzemí spadl nějaký člověk.
Ty první naučila, jak projít podzemím, a představila jim příšerky, které mohou potkat.
Ty další varovala před králem.
Ty poslední zoufale prosila, ať do královy říše nevstupují.
Pamatovala si, kam se poděly jejich duše.
Dalšího odejít nenechá.

Zachariáš mlčí, protože ho anděl uhodil přes ústa. Když se toho večera vrátil z chrámu, miloval se s ní beze slova a tak něžně, jako by jim oběma bylo znovu dvacet.
Alžběta mlčí, protože tisíckrát zklamanou naději už nedokáže sdílet. V mikve nebyla už osm let. Před osmi lety pohřbila svůj sen, jizva po něm už skoro nebolí. A teď ji má znovu otevřít, začít věřit, myslet na Sáru, Rebeku, Ráchel, neplodné pramatky vyvoleného lidu.
Alžběta mlčí, mlčí až do dne, kdy ji Jan poprvé ostře kopne. Pak se rozpláče a rozesměje, vyběhne na ulici a začne objímat cizí lidi.

Evžen se za večerního šera vracel polní cestou do vesnice. Jeho pozornost upoutal podezřelý ruch na dvorku.
Dřevěný kurník se otřásal rozčileným kdákotem a pes se mohl vzteky pominout. Dírou v plotě se snažila prodrat liška s ukradenou slepicí v tlamě.
Rozzuřený hospodář vyběhl s puškou: „Tentokrát tě dostanu!“
Evžen se neudržel. Zlomyslně se ušklíbl, zkřížil prsty a jakoby v překvapeném gestu mávl rukou. Nečekaně prudký vítr zvedl oblak prachu a pes vyděšeně zalezl do boudy.
Než si hospodář protřel oči, liška byla ta tam.
„Krucinál!“
„To byla ale smůla.“ Evžen s nevinným úsměvem pokrčil rameny a klidil se pryč.