DMD 2016

Jsou na tajné misi a Tony ztrácí nervy.
Steve má tu drzost vypadat neuvěřitelně dobře, takže si Tony během snídaně málem zabodne vidličku do ruky, zakopne o židli a nakonec se opaří kávou.
“Co se to s tebou děje, Tony?” Steve na něj podezřívavě hledí.
“Nic, nic!” zapře Tony podezřele vysokým hlasem. Hlavně to nesmí prasknout! Pomyslí si.
“Co nesmí prasknout?”
Tonymu dojde, že to vyslovil nahlas.
“Nic! Omluv mě, půjdu si zaběhat.” Plácne první hloupost, která ho napadne.
“Počkej, Tony,” Steve ho zarazí. “Máš máslo na obličeji.”
“Cože? Kde?”
“Přesně tady,” Steve přistoupí blíž a políbí ho na rty.

Marjorie umřela na konci dubna. Zrovna kvetly třešně. Na pohřeb jsem nepřišel. Cítil jsem, že tam nepatřím. Vše jsem pozoroval zpovzdálí a doufal jsem, že si mě nevšimnou. Přál jsem si plakat, ale nedokázal jsem to. Nedovedl jsem pochopit, co se stalo. Přišlo mi, že její život uplynul v okamžiku. Najednou skončil. Nebylo nic.
Když se setmělo a vysvitly hvězdy, lehl jsem si na trávník vedle jejího hrobu. Vdechoval jsem vůni čerstvé hlíny a přál jsem si usnout. Usnout a už se nikdy nevzbudit. Stejně jako ona. Jenže takové štěstí jsem neměl. Smrtelnost byla dar. A já si ho nezasloužil.

Mám hlavu plnou příšer a náruč plnou tebe. Sleduješ mě hladovýma očima, ale ten pohled je jako instagramový filtr. Zkresluje realitu, aby odpovídala normám krásy.
Čekám, kdy zamrkáš a filtr zmizí. Kdy si uvědomíš, koho sis pustil k tělu. Protože já nejsem princezna, kterou bys mohl zachránit. Nedrží mě pod zámkem tatíček ani tříhlavá saň. Sama zamykám netvora do vězení své lebky.
Když jsi mě včera svázal, jako bys mu hodil klíč. Pustil jsi mého netvora z klece.
Brečela jsem ti do trička netvoří slzy, dokud se sám nevrátil pod zámek. A tys mě držel a na nic ses neptal.

Šel tudy snad tisíckrát. Znal každý schod, každou kostku a díru v dlažbě. Věděl, kudy po zimě teče voda, kde praská a opadá omítka, kde prorůstá tráva, kam nejvíc svítí slunce...
Ty dveře tam nikdy předtím nebyly. Prostě ne. Nemohly tam být. A i kdyby tam byly, vedly by do zarostlého sadu. Ne sem. Ne do ulice, kterou ještě lemovaly nákolníky a kterou tvořila štětová dlažba. Očekával by zpěv ptáků, ne hrkání kočárů a frkání koní...
Musel to být sen. Musel usnout u televize, spojit si různé představy a myšlenky.
Každou chvíli se musí probudit. A všechno bude jako dřív.

Maglor dlouho tvrdil, že nechce děti. Miloval hudbu, knihy a samotu. Děti by mu narušily jeho klid.
S přibývajícím věkem se však jeho názor měnil. Uměl si už představit, že by měl starší dítě. Třeba tříleté, které by mohl učit. Předával by mu své zkušenosti a vědomosti. Ale stále nebyl ochoten podřizovat svůj volný čas někomu jinému. To byl taky důvod, proč neměl ženu.
V pozdějším věku si však byl jist, že dítě by přece hen chtěl. K adopci dostal dvojčata Elronda a Elrose. Mnohokrát toho litoval, ale přece jen dosáhl jednoho vítězství, když se mu povedlo chlapce uspat najednou.

Spinkej, můj drahý snílku,
květnová noc už promlouvá.
Zavři teď oči na chvilku,
jarní vzduch hvězdy rozhoupá...
Spát se mi nechce,
chci si hrát,
laškovat lehce,
nahlas se smát.
Laškování bylo už dost.
Teď koukej spát, dobrou noc.
Vidíš, měsíc bude teď končit,
lehni si a přestaň už jančit.
O jednu starost zítra ti ubude -
- bláznivý duben, ten už tu nebude!
Já nechci spát, nápadů mám stále pár,
více dnů pro duben, to bych si přál.
Něco ti povím, bez veršů. Vím, že je ti z toho smutno, ale víš jakou radost budeš mít příště? Neboj se, život jde dál.

"Co když přijdou ti zlí páni?" Shianiny modré oči byly dokořán otevřené.
Mayra jí pohladila po zlatých vlasech.
"Prošli jsme Hvězdnou bránou na Hefaistos. Víš, kdo to je Hefaistos?"
"Ne," prohlásila holčička zaujatě.
"Je to bůh kovářů, vyrobil pro nás magický blyštivý štít, aby nás ochránil."
"Takže jsme v bezpečí?"
"Ano."
"Doufám, že máma s tátou jsou také v bezpečí," zašišlal Shainin bráška.
Mayra je objala, částečně proto, aby neviděli slzy v jejích očích.
"Ano, všichni jsou v bezpečí." zašeptala.
"A teď spát!" řekla vesele. Dala jim pusu na dobrou noc.
Vyšla ze dveří, klesla na podlahu a rozplakala se.

Velký mozek si poradí se vším.
Ale přeřízni jeho společenské vazby, nitě, které ho poutají ke království, pavučiny jeho myšlenek a seber mu polovinu mozku, polovinu duše a celou lásku a pohoď ho venku. Ze vznešené mysli nezůstane téměř nic.
On sám se zavrtá do slámy a roztomilé hlouposti.
Velké srdce z člověka nevymlátíš.
Ale připrav jej o ženu, syna, svobodu a nech ho den za dnem čelit té ztrátě. V přímém přenosu. To velké srdce vybledne, pak vyhasne a nakonec se rozdrobí na kousíčky jako zuhelnatělé dřevo.
On sám se oděje do oceli, vezme zbraň a nevěří už nikomu.

Sklizeň obilí znamenala obrovské množství práce. Většinu jí odvedli služebníci, ale pán se alespoň některých jejích částí tradičně účastnil. Dnes byl na mlatu při jedné z posledních činností - převívání vymláceného obilí. Ukončení práce byl důvod k oslavě. Když veselí utichlo, uložil se spolu s čeledíny ke spánku u hromady obilí.
Byla hluboká noc, když se leknutím s trhnutím probudil. U jeho nohou, přikrytá cípem jeho pláště, ležela žena. Žena, která za ním přišla s prosbou o zastání. Už dřív si svým charakterem získala jeho přízeň a teď i jeho oddanost.
Zbytek noci může spát klidně - on ráno zařídí vše potřebné.

Přeměnění spánek nepotřebují.
V tréninku je honili. Týden je nenechali vydechnout. Ani najíst, ani napít.
Pro Přeměněné tohle má být hračka.
Myslela si, že je jenom děsí. Něco takového se doopravdy nemůže stát.
Jenže...
Nejdřív přívalové deště, potom sesuvy půdy. Nebylo kde se zastavit, pořád v pohybu.
A teď... začal blizard.
Měli by pokračovat, ale není vidět na krok.
Spadnout z útesu? To by je zdrželo víc.
Provlhlá půda už zmrzla a nikam neujede.
Vítr je zavedl do malého údolíčka. Pár trsů trávy. Závětří.
Přitiskli se k sobě a zachumlali se pod pokrývku.
Zimní spánek má taky něco do sebe.