Když v Bjørkhallenu odejde slunce na dva dny, celý hrad potemní, lidé se shromáždí v refektáři u společného ohně a aby neusnuli a nevydali se napospas příšerám z temnot, vyprávějí si příběhy.
„Když jsem byla malá,“ začala nesměle Lisa (a zčervenala, protože pořád ještě nebyla moc veliká), „táta mi vyprávěl o kraji, kde skoro nikdy neprší. Půda je tam plničká slunce. A na dlouhých stráních roste vinná réva. Ta saje svými kořeny teplo a světlo ze sluníčka, které napadalo na zem. Ukládá ho do hroznů a lidi ho pak lisují... a vozí sem na sever, aby nám tu nebyla zima.“
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
To je krásné poetické
mila_jj
To je krásné poetické povídání, děkuji.
<3
ioannina
<3
Lisa je milá. Doufejme, že jí
Tora
Lisa je milá. Doufejme, že jí to zůstane, že ji ten tvrdý svět nezlomí...
Zlomil by ji jen tak, že by
ioannina
Zlomil by ji jen tak, že by ji úplně zničil, i fyzicky. Tohle je v ní strašně moc hluboko (a to je to, proč ji mám tak ráda). Lisa prostě miluje svět, lidi, zvířata, kytky. I když slyší jejich myšlenky. Možná právě *proto*, že slyší jejich myšlenky.
Jednoznačně krásný drabble.
Profesor
Jednoznačně krásný drabble. Lisa je dobrá vypravěčka.
Lisa totiž ten děj nejdřív
ioannina
Lisa totiž ten děj nejdřív jakoby "vidí" a pak ho už jenom popíše.
Dík!
Krásně poetické!
Peggy
Krásně poetické!
Díky!
ioannina
Díky!
Ono to taky vychází z jednoho z nejpoetičtějších kousků Posedlosti.