Pírko

Nedal na varování, ruce sličné odstrčil. Nedbal slzy uroněné. Dokázat chrabrost, vyhrát sázku chtěl. Za svitu luny, za volání sýčka do lesa hlubokého vnořil svou duši malou. Praskot větévek srdce vyplašil, houští šrámy na pýše zanechalo. Kráčel dál, kam svit úplňku již rozplynul se jako hrdinství v prachu bitvy, kde šum větví ztichl jako kvítí hřbitovní. 

Na mýtině zjevil se pes, velký jako vlečka sena, černější než tma temná. Oči planou, dva vznášející to uhlíky – němě, tikání času zmrzlo. Kapka smutku protnula bolest pravdy. Pochyby roztrhány, jako pírka ptáčka těžce padají do trávy. Šedá zeleň v antracitovou červenou mění se.