Horečka rudých poupat

Umírala.
Aflézie, vládkyně podzemních sítí, ztrácela život ve sladkém objetí. Nečekaný milenec aai ji pomalu a něžně vraždil.
Nevzdávala se bez boje. Nejkřehčí výhonky se rozechvěly melodií. Složitou, tesknou, znepokojivou, a s ní na nečekaných začala rašit poupata.
Drobné, sevřené útvary. Nejprve bledě narůžovělé jako vnitřek mušle, pulsovaly a pomalu se otevíraly. Lístek po lístku. Okvětí tmavla, sytila se, přecházela do rumělkové, do karmínové, až nakonec zářila ostrou, horečnatou rudou barvou čerstvě prolitè krve.
Zoufalý ohňostroj života. Hudba sílila, rezonovala mýtinou.
Brouci, můry, komáři, všichni hladoví a okřídlení, propadli šílenství. Kladli vajíčka
bez rozmyslu.
I do nádherných, sotva rozvinutých poupat.