Tady se schovává Gčko

Že je kytara pro hluchého jen tichým společníkem?
Hrál jsem na kytaru ne kvůli zvuku, ale kvůli vibracím, zvlášť těm hlubokým, které se přes nástroj příjemně rozlévají do celého těla.
„Dneska zkusíme baréčka,“
„Ale já je neumáčknu,“ zaúpěl jsem.
„Já taky ne,“ odpověděl profesor, „pokud je nezačnu trénovat.“
„Podívej, tenhle akord už umíš,“ zabrnkal profesor Gčko. Ne můj oblíbený, ne tak jako Émi...
Pak ale ukazovákem stiskl celý pražec, posunul se výš a–
Jé!
Zabrnělo to! Ten tón příjemně rezonoval. Vylepšené géčko! Proletělo mi hlavou.
Nadechl jsem se a vzal do ruky svou akustickou dvanáctistrunku. Ten akord jsem musel umět!