Dámy v nesnázích

Souhrn: Skřivánek se střetne s fregatou Mouette a Tom s Frances na její palubě objeví překvapivý náklad...
Varování: Obsahuje námořní bitvu, násilí páchané na postavách, zranění, smrt a nějaký ten vulgarismus
Poznámka: Tento příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě, místopis je taktéž zcela fiktivní. Podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná.
Za beta-read děkuji Veveričce, za konzultaci reálií děkuji Zuzce a Torli.
Přímá řeč psaná kurzívou představuje fiktivní verzi francouzštiny.
Opět jsem řešila problémy vycházející z limitů češtiny. V přítomnosti neinformovaných postav používám v oslovení a přímé řeči pro Frances mužský rod.
Navazuje na Pýcha předchází pád, Holka za všechny prachy a Nepoučitelný. Následuje: Ať je válka hodně krvavá.

Celý týden stíhal Skřivánek dvaatřicetidělovou fregatu Mouette. Bylo to dlouhé, úmorné pronásledování, které vyžadovalo značný námořnický um a ještě větší dávku intuice a štěstí. Na palubě Skřivánka po celou dobu panovalo napjaté očekávání.
Vyhlídka na boj a důvěra mužstva v kapitánovy schopnosti docela rozptýlily jistou zasmušilost, která na palubě panovala. Na pevnině se možná situace nevyvíjí dobře, ale na moři těm parchantům žabím určitě ukážou, zač je toho loket, a jestli se je nepokusí oškubat nějaká zapšklá, úřednická nicka, přijdou si na slušné jmění. Nahlas to však nikdo nevyslovil, protože to by také mohlo přinést smůlu. A pokud se o to některý z těch pár suchozemců v posádce pokusil, vždycky se poblíž objevil zkušený mořský vlk, který lehkovážnému nováčkovi vyčinil do mameluků nebo blbounů nejapných.
Mouette se snažila střetu vyhnout za každou cenu. Dvakrát se pokusila zmizet během noci, ale kapitán Doyle byl starý lišák, sám podobné triky často používal, nedal se snadno oklamat a snaha Mouette vyzněla naprázdno. Osmého dne už bylo téměř jisté, že Mouette Skřivánkovi neunikne.
Kapitán Doyle s panem Aldridgem vyšli na palubu už brzy ráno. Pan Spencer, který velel ranní hlídce, je zdvořile pozdravil, oznámil, že se Mouette se nachází asi čtyři míle na severovýchod a se svítáním napnula brámovky, a nabídl kapitánovi dalekohled, aby se přesvědčil sám.
„Tak co o ní soudíte, Charlesi?“ obrátil se na prvního důstojníka.
„Řekl bych, že se ještě pořád snaží prchnout, ale pluje dost ztěžka,“ zhodnotil pan Aldridge a měřil si druhou fregatu zkoumavým pohledem zkušeného námořníka.
„Ta bouře ji možná poškodila víc, než se zdá,“ uvažoval kapitán Doyle nahlas.
„Proto se pořád snaží prchnout. Pane Spencere, napněte všechno, co je možné!“
„Aye, aye, pane!“ přitakal pan Spencer a za okamžik už se palubou nesly rozkazy, hvizd bocmanovy píšťalky a dusot bosých nohou plachtařů, kteří pohotově šplhali do lanoví. Fregata rozkvetla neuvěřitelným množstvím plachet. Mouette už si s nimi hrála na kočku a myš příliš dlouho.
„Pane Aldridgi, ať mužstvu vydají k snídani dvojitý příděl.“
Na oběd se možná nedostane a kapitán Doyle nechtěl, aby šli muži do boje hladoví.
V koutě podporučíků stejně jako mezi posádkou panovalo vzrušené očekávání.
„Myslíte, že ji dostaneme?“ ozval se dychtivě mezi sousty ovesné kaše Peter Vain.
„Jestli vydali dvojitý příděl k snídani, tak si to kapitán rozhodně myslí,“ odpověděl Dudley, který už dojedl a svůj talíř položil pod stůl, aby ho střapatý teriér mohl vylízat.
„Konečně jim nakopeme zadky,“ pronesl bojovně pan McIlroy. Snídani se vůbec nevěnoval a palcem zkoušel ostří své dýky.
„Coline, schovejte to. Na poridž dýku nepotřebujete,“ zpražila ho Frances. „Raději se najezte.“
„Možná je to vaše poslední jídlo, chlapci,“ docela přesně předvedl pan McIlroy nabručený hlas bocmana Williamse a Peter Vain a Dudley se rozesmáli. Trefná imitace je pobavila.
Frances se nesmála.
„O tomhle se nežertuje,“ ucedila stroze. Nejednoho člena posádky znala prakticky od dětství, vyrostla mezi nimi a považovala je za své přátele tak, jak jen odlišné postavení dovolovalo. Její mladší kolegové život mezi mužstvem nezažili. Občas ji napadlo, že by jim taková zkušenost nebyla ke škodě.

Bojový poplach se palubou rozezněl v polovině dopolední hlídky. Drnčení bubnu přehlušilo hvizd bocmanovy píšťalky a muži přebíhali na svá místa. Zdánlivý chaos, kdy část posádky rozebírala dřevěné přepážky, zatímco jiní chystali dělové koule nebo tesáky, sekery a další zbraně a desítky bosých nohou dusaly sem a tam, jak se muži přesouvali na předem určené pozice, trval jen několik málo minut, a na palubě fregaty zavládl napjatý klid. Námořní pěšáci v koších s nabitými mušketami vyčkávali, stejně jako osádky děl na dělové palubě. Pronásledování skončilo. Mouette vzdala svůj smělý pokus o únik a přijala výzvu.
Kapitán Doyle sledoval svého protivníka dalekohledem. Už mohl docela zřetelně rozeznat důstojníky na její zádi i muže v ráhnoví. Zkoumal ji okem ostříleného velitele. Poznal, že fregata, která už několik měsíců šíří strach mezi kapitány obchodních a zásobovacích plavidel, není v nejlepší kondici. Nacházela se daleko od domova, a přestože to byla pěkná dobře stavěná loď s oblými boky a štíhlou přídí, v obratu působila těžkopádně. Pořád však, jisté neohrabanosti navzdory, mohla být tvrdým oříškem a nebezpečným protivníkem.
Zaklapl dalekohled, palubu předal panu Wilkinsovi a společně s panem Aldridgem sešel na dělovou palubu. Jak procházeli od osádky k osádce, muži se uctivě dotýkali ukazováky čel a nikdo ani nedutal, když kapitán pronesl pár slov na povzbuzení, jako obvykle stručných.
Potom se kapitán Doyle obrátil na důstojníky.
„Nevzdá se snadno. Musíme ji ochromit. Až ji zahákujeme, převezme velení nad lodí pan Spencer.“
Pan Spencer odhodlaně přitakal.
„Pane Martine, vy se svým družstvem povedete abordáž přes příď.“
„Aye aye, pane,“ přikývl mladý důstojník.
„Pan Aldridge a já ji obsadíme přes záď.“
„Slyšeli jste, chlapi,“ houkl Tom na své muže, když kapitán s prvním důstojníkem zamířili zpět k palubnímu průlezu.
„Miřte jí na stěžně!“
Odpovědí mu bylo mnohohlasné souhlasné hučení. Naprostá většina posádky už se s kapitánem Doylem plavila celé roky a znali zvyky svého kapitána. Pokud byla i jen nepatrná šance nepřátelskou loď zajmout, dával přednost jejímu ochromení před prostou snahou jí poškodit trup a potopit ji. Nebo hůř, spálit.
Frances dělovým otvorem sledovala Mouette, opisující široký oblouk. S jistou mírou obdivu musela uznat, že je to opravdu krásná loď, i když ani jí neuniklo, že se nepohybuje s takovou lehkostí jako Skřivánek. Ovšem šestadvacet dvanáctiliberek, kterými se ježily její boky, bylo stejně smrtonosných.
„Ještě chvíli a bude na dostřel,“ utrousil po jejím boku Jonathan Dudley snad trochu netrpělivě.
„Ale ještě není,“ zavrtěla stroze hlavou. Ty poslední okamžiky, které je dělily od první salvy, se zdály téměř nekonečné. Ale spěch a nedočkavost byly špatnými rádci.
„Vydržte!“ ozval se velitelsky pan Spencer a Tom a po něm i Frances s panem Dudleym a panem Menvillem jeho rozkaz neméně energicky zopakovali.
„Děla nabít!“
Palubou se neslo cupitání několika párů hbitých bosých nohou plavčíků, těm nejstarším táhlo sotva na patnáct, těm nejmladším mohlo být nanejvýš deset nebo jedenáct let, kteří roznášeli prachové náboje, a osádky zkušených námořníků děla pohotově ládovaly.
Mouette se blížila.
„Děla vysunout!“ zavelel pan Spencer.
Lafety zadrkotaly do střílen a Skřivánek konečně vycenil své bronzové zuby. To už byli s Mouette téměř bok po boku a dělil je jen neširoký pruh zčeřené zelenomodré hladiny moře.
„Pal!“
Rozkaz se nesl od úst k ústům. Jeden po druhém burácely kanóny po celé délce fregaty a její trup se hrozivě otřásal zpětnými rázy.
Mouette odpověděla sotva o zlomek vteřiny později. Nad hladinou se objevil roj záblesků a témě současně vzduch pročíslo zuřivé hromobití. Hladinu zahalil dým a Skřivánkem projela křeč, když ho salva zasáhla.

Dvojice fregat kolem sebe kroužila v děsivém tanci ve snaze získat jedna nad druhou převahu. Děla burácela v hrozivé kakofonii se štěkotem mušket. Trupy skučely a úpěly pod tím náporem. Paluby obou lodí pokrývalo množství dřevěných trosek a zdálo se, že boj nemá konce. A potom jedna rána z paluby Mouette zasáhla velitelskou palubu Skřivánka. Roztříštila brlení, potrhala lanoví a způsobila smršť dřevěných třísek.
Mladý Peter Vain se s němým výkřikem přikrčil, hlavu si zakryl rukama a žaludek se mu obrátil na ruby, když se jeden z lodníků zhroutil na palubu s ostrou štěpinou trčící z hrudi. Byl na místě mrtvý.
Panu Aldrigeovi, který se držel po boku kapitána Doylea, se podlomila noha a klesl k zemi. Dřevěná tříska ho zasáhla do stehna.
Kapitán Doyle se pod náporem zapotácel, ale podařilo se mu udržet rovnováhu.
„Hej vy dva!“ houkl na dvojici lodníků, kteří obsluhovali karonády na zády.
„Odneste pana Aldridge na ošetřovnu!“
„Dává nám pořádně zabrat,“ utrousil pan Wilkins.
„Pane Vaine, neschovávejte se a vyřiďte panu Spencerovi, ať míří na ty zatracené stěžně!“ zvedl kapitán chlapce nevybíravě na nohy.
Peter Vain se zmohl jen na krátké přikývnutí, ale odhodlaně zamířil k palubnímu průlezu. Zprávu však už doručit nezvládl. Nesestoupil ještě ani na druhý z příkrých schůdků, když ho zasáhla kule z muškety a chlapec se s překvapeným výkřikem zřítil pod schody, kde zůstal bezvládně ležet.
Ani situace na dělové palubě se nevyvíjela nejlépe.
„Sakra, chlapi, střílíte jak ponocný!“ ulevila si zostra Frances, když ani další rána nepřinesla kýžený výsledek.
Ostatním osádkám se však nedařilo o mnoho lépe a přes veškerou snahu se jim zatím nepovedlo Mouette zásadněji ochromit.
„Ta zatracená loď je snad prokletá,“ odplivl si vztekle dělmistrův pomocník Robson.
„Robsone, nesejčkujte mi tady!“ zpražil ho rázně Tom.
„Děla na levoboku nabít!“ zavelel pan Spencer.
Desítky upocených mužů rychle přeběhlo k druhé baterii děl a začali je ládovat.
„Coopere, miřte ten zatrolený stěžeň!“ spustila Frances zhurta na velitele své osádky, když bylo dělo nabité.
„Aye aye!“ přitakal Jim Cooper a upravil náměr a s nebezpečně dychtivým úšklebkem v obličeji vyčkával, až vlna výstřelů dojde až k němu.
„Pal!“
Dělo zahřmělo. A po něm ještě další. Nakonec nastalo napjaté ticho. Potom se ozvalo hrozivé praštění a husou clonou dýmu se mihl stín křížového stěžně řítícího se k hladině. Jim Cooper a jeho parta propukli v jásot.

Trup Mouette zapraštěl, když k ní Skřivánek přirazil. Námořníci ze Skřivánka přes úzkou štěrbinu mezi trupy lodí přehodili lana s háky a za hurónského bojového pokřiku po nich přešplhali. Boj se přelil na palubu Mouette. Děla mlčela, ale štěkot mušket z košů a ráhnoví neustával.
Frances s Tomem se bok po boku oháněli tesáky a prodírali se pomalu vpřed. Za ty roky, co se znali, už byli sehraní. A nebezpeční. Co Frances scházelo na hrubé síle nebo na stylu, to vyrovnávala rychlostí a mrštností. A neštítila se úskoků. Nejeden její protivník už doplatil na to, že malého, hubeného zrzka špatně odhadl.
Podařilo se jim probít až na dělovou palubu. Námořník s tesákem v levačce se pokusil Frances překvapit z boku, ale podařilo se jí ránu odrazit. Překvapeně hekl, když s rychlostí útočícího hada bodla. A neminula. Když vytahovala nůž z jeho nehybného těla, zdálo se, že řev bitvy nad jejich hlavami utichl.
I odpor na dělové palubě polevoval.
Tom vzhlédl.
„Vzdávají se,“ hlesl. „Jsi celá?“
Frances přikývla. Srdce jí ještě pořád zběsile tlouklo vzrušením z boje.
„Jo. Ta krev je jeho,“ kývla směrem k nehybnému levákovi. „A ty?“
„Nic mi není...“
Větu Tom nedokončil. Najednou měl pocit, jakoby v nastalém tichu zaslechl pláč nebo vzlykot.
„Slyšelas‘ to?“ zeptal se Frances a špicoval uši.
Frances otřela čepel nože do kapesníku a krátce přikývla.
„Myslím, že to jde z podpalubí.“
Obezřetně se vydali za zvuky. Boj možná utichl, ale pořád se nacházeli na palubě nepřátelské lodi a tím, co se odehrávalo nad jejich hlavami nebo co je čeká v podpalubí, si nemohli být zcela jisti. S tesáky v rukou sešplhali dolů. Vzlyky byly zřetelnější. Jejich stíny tančily v mihotavém světle luceren.
Tom jednu sundal z háku a vzal ji do ruky. Frances se držela o krok za ním s očima i ušima na stopkách. Trup lodi skřípěl. Podpalubí bylo vlhké, páchlo a ve stínech se proháněly krysy.
„Nabírají vodu. Hodně vody...“ utrousila Frances.
Tom přikývl. Pokud by měli sestoupit ještě níž, nejspíš by se museli brodit. Nebylo to však potřeba. Hlasy je bezpečně zavedly do skladu rezervních plachet.
S překvapením zjistili, že patří dvěma ženám v docela pěkných šatech. Mladší z nich se choulila v náručí té starší a usedavě plakala, snad strachem. Když se ve skladišti zjevila Tomova postava, vyděšeně vzhlédla.

Boj na palubě Mouette nebyl dlouhý, ale urputný. Kapitán Doyle s druhým družstvem vtrhl na Mouette přes záď. Její posádka ji bránila srdnatě. Ani píď své lodi nedali mužům ze Skřivánka zadarmo. Mladý poručík zastoupil Robertu Doyleovi cestu. Kov zazvonil o kov, když zkřížili šavle. Snad měl mladíček v první chvíli navrch, ale sebedůvěra ho zradila. Kapitánu Doyleovi bylo toho statečného mládence skoro líto, když překračoval jeho bezvládné tělo.
Tlačili se dál. Urputní a zuřiví. Čepel kapitánova meče proťala Robertu Doyleovi pravý rukáv. Sukno nasáklo krví. Pro bolest však nebylo místo. Přiměl svého protivníka couvnout.
Nakonec se kapitán Mouette vzdal. Robert Doyle spustil ruku s mečem v nedokončeném úderu.
„Musím vás požádat, abyste mi odevzdal svůj meč, pane...“ vyzval ho kapitán Doyle a snažil se popadnout dech.
„Kapitán Paquet. Loď je vaše, pane,“ odpověděl bezbarvým, rezignovaným hlasem kapitán Mouette.
„Kapitán Doyle z fregaty Skřivánek. Kapitáne Paquete, nařiďte svým mužům, ať složí zbraně a stáhnou vlajku,“ pokračoval Robert Doyle. Ve zraněné paži se začínala probouzet bolest.
Kapitán Paquet zvučným hlasem jeho požadavek zopakoval a jeho muži odkládali šavle, sekyry i tesáky, byť někteří značně neochotně. Muškety ztichly. Boj skončil. Vlajka klesla. Vítr rozptýlil hustý dým halící dvojici fregat jako šedivý rubáš a rozehnal jeho cáry nad hladinou.
„Kapitáne Doyle, musím vás požádat o laskavost,“ obrátil se kapitán Paquet zpět na svého protivníka.
„Měli jsme na lodi dvě cestující. Jisté dámy. Jsou pod mojí ochranou.“
„Cestující?“ pozvedl tázavě obočí kapitán Doyle.
„Ujišťuji vás, kapitáne Paquete, že s dámami budeme zacházet, jak se patří.“
Chtěl se kapitána Paqueta zeptat, kde se ony dámy nacházejí, aby jim mohl zajistit bezpečí, ale v tom si všiml postavy Toma Martina, která se vynořila z palubního průlezu. Mladý důstojník přelétl palubu rychlým hodnotícím pohledem a zamířil přímo k nim.

***

Skřivánek s Mouette se kolébaly na zčeřené hladině bok po boku a mezi oběma fregatami panoval čilý ruch. K boku Skřivánka přirazil člun s kapitánem Paquetem a několika jeho důstojníky, kteří se stali hosty kapitána Doylea. Ve druhém člunu ke Skřivánkovi převáželi dámy. Hezká blondýnka, která byla představena jako slečna Elizabeth Nesbittová, se ještě pořád tvářila vyděšeně, ale její teta paní Edwardsová, dáma mezi pětatřiceti a čtyřiceti lety, se stále pěknou tvářičkou a značnou vyřídilkou, se s nastalou situací vyrovnala alespoň navenek nadmíru dobře a zdálo se, že vše bere jako sice poněkud nepříjemné, ale zajímavé dobrodružství, a neváhala energicky sekýrovat kormidelníka člunu, ať s nimi probůh tu skořápku nevyklopí.
Velení na Mouette se ujal pan Spencer, zatímco zraněný pan Aldridge se nacházel v laskavé a důsledné péči doktora Dobblera. Ten nevybíravě prohlásil, že nepřipadá v úvahu, aby s tou nohou křepčil po palubě a jestli o ni nechce přijít, tak bude ležet, dokud ho osobně nepropustí.
Přestože ještě nebyla převezena kompletní kořistná posádka, začal pan Spencer společně s pomocníky lodního tesaře pohotově organizovat ty nejnutnější opravy, aby byla Mouette schopna plavby, a nemalá parta lodníků pumpovala jako o život, aby z podpalubí odčerpali značné množství vody. Kapitánův předpoklad, že loď byla poškozená už před střetem, se ukázal jako pravdivý. Sám kapitán Paquet poněkud zkroušeně přiznal, že se během bouře pod čarou ponoru otevřela široká spára, kterou se nepodařilo zcela utěsnit.
Když byly konečně všechny přesuny dokončeny, nechal si kapitán Doyle zavolat paní Edwardsovou a slečnu Nesbittovou do své kajuty. Zraněnou paži měl stále ještě pouze provizorně ovázanou pruhem čistého plátna, ale doktoru Dobblerovi, který se snažil trvat na tom, že se na ránu musí pořádně podívat a zašít ji, se vymluvil. Potřeboval dát dohromady všechen ten zmatek, co na palubách obou fregat po boji panoval, a chtěl o těch dvou dámách zjistit víc.
Paní Edwardsová vplula do kapitánovy kajuty s neskrývanou elegancí. Pokud ji sužovaly obavy či nejistota ohledně jejich postavení, ani v nejmenším je, na rozdíl od slečny Nesbittové, na sobě nedávala znát a jejich přítomnost na palubě nepřátelské fregaty vysvětlila dokonale logickým způsobem.
Doprovází svou neteř k rodičům, kteří mají rozsáhlé pozemky u Pine Cove, ale cestování po pevnině jim znemožnily probíhající boje. Proto skončily v Rockfortu, kde se setkaly s kapitánem Paquetem, který byl nesmírně laskavý a dámám v nesnázích nabídl, že je vezme na svou loď a do Pine Cove je dopraví po moři. Ovšem ta strašlivá bouře ho přiměla úplně změnit kurz.
„Dopravil byste nás do Pine Cove, kapitáne?“ zeptala se s prosebným úsměvem paní Edwardsová, zatímco slečna Nesbittová jen vyplašeně klopila oči.
Kapitán Doyle si obě dámy prohlížel poněkud podezřívavým pohledem. Jejich historka dávala dokonalý smysl, ale pořád se plavily na nepřátelské lodi. Zkušenosti mu radily být obezřetný.
„Madam, toto je válečná loď, a jak je vám známo, nacházíme se ve válečném stavu. Dopravíme vás do nejbližšího vhodného přístavu, jak jen to bude možné. Do té doby budete mými hosty,“ pronesl značně odměřeně.
Paní Edwardsová poněkud protáhla obličej, ale alespoň prozatím si netroufla protestovat. Kapitán Doyle nepůsobil dojmem člověka, který by se nechal komandovat. Bude si ho muset naklonit jiným způsobem.
„S ubytováním jste, doufám, spokojeny?“ zeptal se jich kapitán Doyle už o poznání vstřícněji.
„Nestěžujeme si,“ odpověděla paní Edwardsová tónem, který jasně prozrazoval, že by si ráda stěžovala, ale vyčkává na vhodnější příležitost.
„Ovšem tady Elizabeth nedělá cestování na moři vůbec dobře...“ dodala však starostlivě a pokud mohl kapitán Doyle soudit, alespoň toto prohlášení bylo bez pochyby pravdivé. Slečna Nesbittová skutečně působila poněkud nezdravě pobledlým dojmem.
Odkázal dámy na doktora Dobblera, ovšem nezapomněl je upozornit, že se v jeho péči nachází nemalý počet raněných a je tedy možné, že se jim nebude moci bezprostředně věnovat, a propustil je.
Vzápětí se ozvalo zaklepání. Po vyzvání vstoupil Tom Martin a oznámil, že všechny čluny jsou již uloženy na palubě a dámy jsou ubytovány v kajutě pana Spencera.
„Kapitánovi Paquetovi a poručíkovi Mielletovi jsme prozatím poskytli kajutu pana Aldridge, o ty dva mládence se postaral pan Menville, ale nevím, jak se poskládáme, až se pan Aldridge uzdraví,“ dodal Tom ustaraně.
Kapitánu Doylovi dělalo vrásky totéž. A nejen to. Ty dvě dámy byly nečekanou čárou přes rozpočet. A nemohl je, stejně jako důstojníky, kteří se vzdali a dali mu své čestné slovo, držet pod zámkem v podpalubí jako nějaké zločince.
První důstojník byl zraněný a podle slov lodního chirurga nebylo zatím vůbec jisté, jestli se ze svého zranění vykřeše, a rozhodně nebyl a přinejmenším v dohledné době nebude schopen plnit své povinnosti, odchodem pana Spencera na Mouette mu scházel jeden velitel směny a Tom Martin byl jistě slibný a schopný mladý důstojník, ale nemohl dělat všechno.
„Dobrá práce. V Harwichi se s našimi hosty snad rozloučíme,“ odpověděl věcně.
Popravdě se na to vůbec nemohl spoléhat. Zprávy od kapitána Rowella z Tanečnice nebyly příznivé a ani si nemohl být jist jejich spolehlivostí.
„Pane Martine, pošlete sem Frances,“ propustil mladého důstojníka.

Frances vešla do kapitánovy kajuty. Oknem na zádi do ní pronikaly paprsky slunce. Na leštěné desce stolu ležel lodní deník otevřený na poslední popsané stránce, arch papíru s rozepsaným hlášením, kalamář a seříznutý brk.
„Přál jste si se mnou mluvit, pane?“ spíš oznámila, když za ní zaklaply dveře.
Její otec stál za stolem a najednou jí připadalo, že vypadá mimořádně unaveně. Kolik toho vlastně za ten týden pronásledování naspal? Neušel jí ani obvaz na jeho paži.
„Ano. Převezmete velení třetí směny, poručíku,“ oznámil zcela prostě. Nemíval ve zvyku chodit kolem horké kaše, ale přesto Frances v první chvíli přemýšlela, jestli se nepřeslechla.
„Pane?“ troufla si opatrně zeptat.
„Slyšela jste dobře, slečno Doyleová,“ potvrdil své slova kapitán Doyle snad trochu nedůtklivě, a potom dodal zřetelně vlídněji a mnohem méně formálně:
„Samozřejmě to bude muset potvrdit admirál Brown, ale myslím, že by ses měla jít přestěhovat. Do důstojnické jídelny trefíš.“
Mohl jen doufat, že to povýšení skutečně přes admirála Browna projde. Snad by volba pana Menvilla byla tradičnější a méně komplikovaná, ale Frances měla bez pochyby odslouženo víc let. A i když si to nechtěl přiznat, viděl v tom i cestu, jak dceru pro všechny případy zajistit. Už nebyl nejmladší. A štěstí se ho nemusí držet věčně. Kdyby se s ním něco stalo, jako poručík bude mít Frances v případě, že by skončila na suchu, nárok na poloviční plat.
„Ano, pane. Děkuji, pane,“ odpověděla, i když si nebyla jistá, co si o té nečekané změně postavení myslet. Její otec nikdy dřív nedal najevo, že by ji považoval za hodnou povýšení.
„A Frances, slyšel jsem, že ten stěžeň byla tvoje práce,“ pronesl uznale.
„Zásluhy patří Jimu Cooperovi,“ řekla pevně. Ona možná příslušné osádce velela, ale byl to Jim Cooper, kdo upravil náměr a z děla vystřelil.
„Úspěchy i neúspěchy posádky jdou za jejím velitelem. Tak Cooper, říkáš?“
Přitakala. Věděla, že kapitán najde způsob, jak šikovného námořníka ocenit.
Kapitán Doyle ji propustil, zasedl za stůl a vrátil se k rozepsanému hlášení. Frances se však na půli cesty ke dveřím kajuty zastavila a ještě jednou se k otci otočila.
„Jste zraněný...“ kývla směrem k obvazu na paži. Věděla, že by to mohl považovat za neomalenost, ale nemohla si pomoci.
Kapitán Doyle se krátce pousmál.
„Je to jen škrábnutí,“ utrousil téměř konejšivě.
Frances mlčky přikývla a opustila kajutu.

Oficiálně Francesino povýšení, byť zatím jen prozatímní, oznámil kapitán Doyle před tím, než rozpustil posádku nastoupenou k pohřbu. Skřivánek přišel o devět mužů. Mouette ještě o dva víc a raněných byl víc než dvojnásobek na obou stranách.
Nejhoršími případy byli první důstojník pan Aldridge, mladý Peter Vain a mladičký poručík Allard z Mouette, který se srdnatě postavil kapitánu Doyleovi. Pan Jennings, který pana Spencera na Mouette doprovázel, jen suše konstatoval, že mládenec se sotva dočká rána.
Doktoru Dobblerovi se podařilo vyndat třísku z nohy pana Aldridge natolik šikovně, že si dovolil velice opatrně doufat, že by se noha časem zhojit, pokud se mu vyhne infekce. Zdaleka však neměl vyhráno.
Peter Vain na tom byl hůř. Chlapce škrábla kule z muškety na čele. Rána sice vypadala děsivě, na ošetřovnu ho donesli s hrozivě zakrváceným obličejem, sama o sobě však nebyla nebezpečná. Větší škody napáchal následný pád na dělovou palubu, od kterého chlapec ještě stále nepřišel k sobě.
V posádce Skřivánka se mísila únava a smutek nad ztrátou kamarádů s radostí z vítězství.

K přestěhování svých věcí z koutu podporučíků do důstojnické jídelny se Frances dostala až před značně opožděnou večeří. Colin McIlroy už netrpělivě vysedával za stolem, byl hladový jako vlk a tvrdil, že by snědl určitě celého vola i s chlupama, zatímco dva podporučíci z Mouette poněkud zaraženě seděli v rohu a byli zamlklí a skleslí.
Ben Harvey s Jimem Cooperem, kteří se nabídli, že jí truhlu přenesou, protože se s ní přece zbrusu nový poručík nebude tahat sám, se culili jako sluníčko, a střapatý teriér, neklidný ze všeho toho rozruchu, se jim motal pod nohama a poštěkával, takže si od Jima Coopera vysloužil spršku jadrných nadávek.
„Dovolte, abych vám pogratuloval,“ vysekl Frances teatrální poklonu Jonathan Dudley se širokým úsměvem. „Mohu vám potřást pravicí?“
„Že jste to vy, Jonathane,“ zazubila se na něj Frances. Jeho upřímná radost byla nakažlivá.
Dudley se však nespokojil jen s potřesením rukou a srdečně ji objal.
„Co si tu bez vás počneme?“
„Budete se muset naučit štupovat punčochy sám, Jonathane,“ opáčila Frances, když ji Dudley konečně pustil.
„Gratuluji,“ pronesl poněkud zdrženlivěji pan Menville a stiskl jí ruku.
„Je to jen prozatímní, Johne. Ještě to musí potvrdit admirál.“
„Vůbec o tom nepochybujte,“ řekl se sotva znatelným pousmáním. Oba věděli, že potvrzení povýšení nemusí být samozřejmostí a také, i když by to pan Menville nahlas nikdy nepřiznal, že Frances tu šanci na postup přece jen trochu závidí.
V důstojnické jídelně se k jídlu ještě ani zdaleka nezasedalo a díky přítomnosti kapitána Paqueta, poručíka Mielleta a rozšafné paní Edwardsové, která si zjevně vzala za úkol oba zajaté důstojníky povzbudit na duchu, působila značně přeplněným dojmem, přestože pan Wilkins se nacházel na palubě a slečna Nesbittová se uchýlila do přidělené kajuty s omluvou, že se necítí dobře.
Ben Harvey a Jim Cooper z nedostatku jiných možností složili Francesinu truhlu na zem a Bonny běhal od jednoho k druhému, vrtěl ocasem a nejspíš to všechno považoval za náramnou legraci.
Tom Martin, který byl v tuto chvíli nejvyšším přítomným důstojníkem schopným služby, se snažil s výrazem mírného zoufalství celý ten cirkus ukočírovat. Nejprve poněkud nedůtklivě a důrazně požádal paní Edwardsovou, ať se ráčí odebrat do své kajuty. Poté o totéž neméně důrazně, jen snad o poznání méně popudlivě požádal i oba zajaté důstojníky. A nakonec oba lodníky odvelel, aby truhlu odnesli do jeho kajuty.
„Zatracené zmatky,“ ulevil si, když se jídelna konečně uvolnila.
„Budeme se muset krapet uskromnit,“ dodal. Nalil si z víno z karafy, nabídl i Frances a posadil se za stůl. Teriér se k němu přilísal a vyžádal si drbání za krkem.
„To vidím,“ zhodnotila Frances věcně a vzala si nabízenou sklenku.
„A upozorňuju, že pan Wilkins příšerně chrápe.“
„Slyšels‘ někdy starýho Hawkinse?“ utrousila Frances suše a Tom se zasmál.
Na stísněné podmínky byla Frances zvyklá. Sdílení kajuty s jedním dalším člověkem ani chrápající navigátor přes přepážku ji nemohly rozházet. Naopak to považovala za určité zlepšení své situace.

***

Pan Spencer s Mouette zamířil na otevřený oceán, aby se bezpečně vyhnul neklidným pobřežním vodám, a potom zamířil, přímo do Clarence Bay.
Skřivánek nabral kurz na Harwich, kde, jak kapitán Doyle doufal, vysadí obě dámy, ať si poradí, jak umí, a možná i zajaté důstojníky. Pokud by to nebylo možné, pokusí se o totéž v Bridgeportu, a kdyby ani ten už nebyl bezpečný, zamíří také do Clarence Bay, kde se snad znovu setkají s panem Spencerem a kořistnou posádkou.
Paní Edwardsová nesla kapitánovo rozhodnutí velice nelibě.
O dva dny později usoudil kapitán Doyle, že by bylo vhodné jako gesto dobré vůle pozvat důstojníky z Mouette i obě dámy k večeři. Kromě nich pozval ke svému stolu také Toma Martina s Frances a mladé pány Menvilla a Dudleyho. Byl by pozval také doktora Dobblera, který oplýval pohotovým, břitkým jazykem a jistě by byl pro obě dámy vítaným společníkem, ale nechtěl ho stavět do nepříjemné pozice, kdy by se kvůli svým pacientům zdráhal pozvání přijmout.
K nemalému zklamání především obou mladých gentlemanů se však slečna Nesbittová omluvila, že se necítí vůbec dobře, a přestože pozvání od kapitána se rovnalo přinejmenším rozkazu, nikdo neměl srdce ji na tuto skutečnost upozornit a její přítomnost u stolu vyžadovat.
Její teta naopak pozvání vítala jako dokonalou příležitost pro to, aby se kapitána Doylea pokusila přesvědčit, jestli by je opravdu nemohl dopravit až do Pine Cove nebo alespoň Ashfordu. A protože byla žena životem protřelá a v mužích se vyznala, nehodlala nic ponechat náhodě. Kapitán se sice možná tvářil jako upjatý mrzout, ale pořád to byl muž. A ještě ani nebyl zas tak starý, sice zrzek, ale vlastně docela štramák. To by bylo, aby se jí nepodařilo ho vhodnými prostředky obměkčit. S tou myšlenkou si ještě naposledy přepudrovala nos a ze šperkovnice vyndala slušivý zlatý náhrdelník s perlami.

Kapitán Doyle nepatřil ke společensky nejobratnějším důstojníkům a zpočátku se zdálo, že večeře bude probíhat v atmosféře zdvořilé rezervovanosti, ale nakonec přece jen dobré jídlo a pití rozvázalo většině přítomných jazyky, byť v některých případech značně kostrbatě.
Tom Martin vcelku obratně konverzoval s poručíkem Mielletem. Kapitán Paquet se držel spíš zpátky, ale přesto prohodil pár vět nejen se svým hostitelem, ale také s Frances, kterou docela pochopitelně považoval za kapitánova syna, a všichni přítomní usoudili, že důstojníky z Mouette i paní Edwardsovou při tom omylu nechají. Ostatně Frances byla zvyklá, že ji lidé běžně považují za mládence a dávno dobře věděla, že není dobrý nápad jim to vymlouvat.
„Váš otec je jistě hrdý, že jste se rozhodl jít v jeho šlépějích, poručíku,“ poznamenal kapitán Paquet k Frances a pozvedl pohár vína k ústům.
„Myslím, že to je otázka pro mého otce, pane,“ odpověděla Frances snad trochu neohrabaně. Nebyla si úplně jistá, jestli kapitánově poznámce dobře rozuměla, ani svou vlastní odpovědí.
„Ovšem vaší paní se musí nesmírně stýskat, kapitáne. Kdybych měla syna, žel nebylo nám s nebožtíkem manželem přáno, byla bych určitě strachy bez sebe,“ vložila se do hovoru paní Edwardsová s hraným soucitem a celý svůj projev doplňovala výmluvnými gesty a přesně načasovanými povzdechy. Snažila se kapitána Doylea víc zapojit do hovoru, ovšem namísto odpovědi nebo vhodného komentáře se jí dostalo jen zaraženého ticha.
Tom šlehl pohledem přes stůl k Frances, která se poněkud urputně snažila ukrojit plátek hovězího, tiskla rty a její tváře získaly červený nádech, zatímco pan Dudley s panem Menvillem se nápadně soustředěně věnovali svým talířům a tvářili se neviditelně.
„Zajisté, madam. Všichni mí muži jsou něčími syny,“ odpověděl kapitán Doyle snad trochu moc odměřeně a prkenně. Nemínil před hosty rozebírat své rodinné záležitosti, a ticho se ještě prohloubilo.
„Dnes je to hovězí skutečně výtečné,“ pronesl Tom směrem k Frances, když už rozpačité mlčení trvalo příliš dlouho. Nemohl oslovit přímo kapitána, a přestože věděl, že Frances není zrovna mistrem nezávazné konverzace, doufal, že by se mu mohlo podařit ještě situaci zvrátit, aby večeře nedopadla úplnou katastrofou.
Frances vzhlédla a odložila nůž. Zdálo se, že přemýšlí, co vlastně na tu zcela nesmyslnou otázku odpovědět, a nakonec se zmohla jen na nepříliš přesvědčivé přitakání.
„Máte pravdu, pane Martine,“ ozval se poručík Miellet. Stejně jako Tomovi ani jemu neušla tíživá nálada, která po poznámce paní Edwardsové u stolu zavládla.
„Rozhodně nejlepší, jaké jsme za poslední měsíce jedli, že, pane?“ obrátil se na svého kapitána a ten taktéž souhlasil a potom se otočil ke kapitánu Doyleovi, aby vyřídil poklonu svému kuchařovi.
Pohroma byla zažehnána a hovor se zvolna opět rozproudil, ačkoliv Frances toho až do konce už příliš nenamluvila. Zato bystře sledovala své spolustolovníky.
Paní Edwardsová našla ztracenou půdu pod nohama a hýřila vyřídilkou i vtipem. Rozhodně se snažila udělat dojem. Kapitán Doyle na ten takřka nezastavitelný proud slov reagoval s rezervovanou zdvořilostí, zatímco Frances byla ta rozšafná dáma čím dál tím víc protivná.

Slečna Nesbittová od chvíle, kdy byla i se svou tetou převezena na palubu Skřivánka, téměř neopouštěla kajutu. Stále ještě byla otřesena tím nenadálým zvratem jejich cesty, a přestože se k nim všichni důstojníci ze Skřivánka chovali naprosto zdvořile a vstřícně a kapitán Paquet s poručíkem Mielletem byli navzdory své vlastní tíživé situaci nesmírně nápomocní, nedokázala se zbavit obav a úzkosti. Drahá tetička Victorie jí sice říkala, že by se měla vzchopit, ale nebyla toho schopná.
Když důstojnická jídelna osiřela, protože se všichni odebrali na večeři ke kapitánovi, odhodlala se své útočiště opustit. Snad by jí mohl pomoci lodní lékař. Určitě mají na lodi lékaře a ten bude mít nějakou zázračnou pilulku nebo kapky, které jí pomohou uklidnit mysl.
Velkým obloukem obešla rozcuchaného psa, který patřil tomu mladému důstojníkovi s ohyzdnou jizvou na tváři a právě podřimoval pod stolem. Když však procházela kolem, zvedl pes hlavu a sledoval ji lačným pohledem. Slečna Nesbittová byla přesvědčena, že ji to ošklivé zvíře jednou určitě pokouše. Pes si však jen zívnul a znovu znuděně položil hlavu na přední pracky.
Zamířila do podpalubí, kde tušila, že by mohla lodního lékaře najít. Měla pocit, že jí cesta stísněnými tmavými prostorami osvětlenými jen několika málo lucernami trvá celou věčnost, ale nakonec přece jen ošetřovnu našla.
Doktor Dobbler právě kontroloval zraněnou nohu pana Aldridge, docela spokojeně pokyvoval hlavou, protože se zdálo, že i když se noha bude hojit pomalu, infekce se prvnímu důstojníkovi vyhýbá a mladý muž se nacházel bolesti navzdory v docela dobrém rozmaru.
Větší starosti si dělal o mladého Petera Vaina. Nebohý chlapec pokud zrovna nespal, tak v žaludku neudržel ani trochu sucharů a vody a potácel se na hranici mezi vědomím a nevědomím. Slečny Nesbittové si doktor Dobbler hned nevšiml. Zvedl hlavu teprve ve chvíli, kdy ho nesměle oslovila.
„Odpusťte, pane, ale vy jste lodní lékař?“ zeptala se a napůl vyplašeně, napůl trochu znechuceně se rozhlížela po příšeří ošetřovny. Čpěla potem, krví, nejrůznějšími mastmi, dryáky a nejspíš ještě horšími věcmi. Slečna Nesbittová si zakryla ústa a nos vyšívaným kapesníčkem. Všichni ti zranění muži ji děsili.
„Doktor Dobbler,“ představil se.
„Něco vás trápí, slečno?“ zeptal se a zkoumavě si slečnu Nesbittovou prohlížel. Stále byla trochu pobledlá, ale až na barvu obličeje se na první zběžný pohled nezdálo, že by ji trápil nějaký závažný neduh.
„Ach, ano. Víte srdce mi buší, nemohu spát,...“ spustila slečna nářky.
„To je určitě z toho všeho vzrušení. Dokonce, když jsem vás šla vyhledat, tak se na mě pokusil zaútočit ten strašlivý pes,“ pokračovala.
Doktor Dobbler pozvedl obočí.
„To myslíte Bonnyho mladého Doylea? Ujišťuji vás, slečno Nesbittová, že pokud nejste krysa, tak vám od něj žádné nebezpečí nehrozí,“ utrousil, ale změřil slečně tep, aby snad neměla pocit, že ji chce odbýt.
Slečna Nesbittová vrhla na doktora Dobblera mírně pohoršený pohled. Nebyla si jistá, jestli se ji snaží uklidnit nebo si z ní ten člověk utahuje.
Potom doktor Dobbler odemkl skříňku, ve které schovával veškeré své léky a tinktury, některé prakticky neškodné, jiné naopak značně nebezpečné, a podal slečně skleněnou dózičku se směsí sušených bylin.
„Připravte si z toho čaj a pijte ho dvakrát denně. Ráno k snídani a večer před spaním. Mělo by se vám udělat lépe,“ pronesl a vyprovodil slečnu z marodky.

***

Následující dny byly ve znamení obnovení každodenní rutiny. Během dopolední hlídky drhli námořníci palubu pískovcem a leštili veškeré mosazné kování, aby Skřivánek zase vypadal k světu. Lodní tesař Watters se svými pomocníky opravili brlení na zádi i množství dalších poškození, která fregata v boji utrpěla. Část mužů se na závěsných sedátkách spustila přes borty a téměř láskyplně přetírali značně oprýskaný černý nátěr na bocích.
Posádka už si také docela zvykla na přítomnost zajatých důstojníků, kteří se chovali velice slušně, snažili se pokud možno nikde nepřekážet a zcela respektovali, že se nemohou pohybovat, kde se jim zrovna zlíbí, a většinu času trávili v důstojnické jídelně, kde hráli šachy nebo dámu.
Čas od času si s nimi zahrál partii nebo vyměnil pár vět Tom Martin. Občas jim společnost dělal hospodář pan Finch nebo pan Wilkins. Frances si od zajatců držela opatrný odstup.
I slečna Nesbittová už se trochu osmělila, odvážila se opustit kajutu alespoň na jídlo a každé odpoledne doprovodila svou tetu na procházku po palubě, jak jim bylo umožněno.
Zato paní Edwardsové bylo všude plno a rozhodně nevzdávala svou snahu přesvědčit kapitána Doylea, aby kvůli nim změnil cíl plavby.
Asi týden po střetu s Mouette se Skřivánek setkal s nevelkým rybářským kutrem. Rybáři se nejprve zdráhali s válečnou lodí setkat, ale nakonec jim nic jiného nezbývalo. Když kapitán Doyle výmluvně pohrozil varovným výstřelem z příďového stíhacího děla, podkasali plachtu a značně neochotně přirazili k boku fregaty s vědomím, že pokud by dělali další vytáčky, disponuje fregata takovou silou, že by je mohla poslat ke dnu jedinou salvou. Možná dokonce jediným výstřelem.
Kapitán Doyle z nich nakonec doslova vylámal, že v Harwichi rozhodně bezpečně nezakotví. Už dva týdny tam probíhají urputné boje. A lepší to prý není ani v Bridgeportu.
Kapitána Doylea ty zprávy vůbec nepotěšily.
„Doyle, změňte kurz na Clarence Bay!“ houkl na Frances, která směně velela, když se kutr odpoutal a s nemalou úlevou se vzdálil.
„Aye aye, pane!“ přitakala.
„Na Clarence Bay. Hawkinsi, kurz přímo na východ!“
Přesně ve chvíli, kdy se fregata začala stáčet, se v palubním průlezu objevila paní Edwardsová v objemných brokátových šatech se vkusnou broží umístěnou přesně tak, aby upoutala pozornost na její přednosti, ale přitom nepůsobila lacině nebo vulgárně. Při pokusu vystoupit na palubu se zapotácela, ale to už se k ní seběhli dva námořníci, aby ji zachytili, a paní Edwardsová jim blahosklonně poděkovala. Jakmile opět našla ztracenou rovnováhu, zamířila energicky přímo k velitelské palubě, kde krátkým pátravým pohledem zmerčila kapitána Doylea a na tváři vyloudila jeden ze svých neodolatelných úsměvů.
Frances přimhouřila oči. Ta dáma jí od první chvíle pila krev. Byla neomalená, falešná a příšerně otravná s tím, jak se snažila vlichotit do kapitánovy přízně. Nemohla to však paní Edwardsové vmést do tváře. To by nebylo ani vhodné ani chytré. Musela si zachovat tvář. Vykročila paní Edwardsové vstříc.
„Madam, právě měníme kurz, možná by bylo vhodnější to přečkat v důstojnické jídelně. Tady nahoře by to nemuselo být zcela bezpečné,“ oznámila naprosto věcně.
Paní Edwardsová jako by však její upozornění vůbec nevzala na vědomí.
„Poslyšte, mladíku, potřebuji neprodleně mluvit s kapitánem,“ odpověděla s našpulenými rty a natahovala krk přes Francesino rameno.
„Kapitán s vámi bude mluvit, až sám uzná za vhodné, madam,“ opáčila Frances odměřeně.
Paní Edwardsová se nafoukla a snad chtěla poznamenat něco o neomalených mladících. Rozhodně si umiňovala, že se při nejbližší vhodné příležitosti pokusí kapitánu Doyleovi naznačit, že by měl svému synovi připomenout, jak se má správně vychovaný mladý muž chovat k dámě. Notabene starší! To už však Frances hezky od plic houkla na jednoho z námořníků, kteří se nacházeli poblíž:
„Harvey, doprovoďte paní Edwardsovou do jídelny.“
Ben Harvey se poněkud škodolibě zazubil a dřív, než stačila paní Edwardsová cokoliv namítnout, ji postrkoval k palubnímu průlezu a přitom jí s mírně pobaveným úšklebkem vysvětloval, že by při tom manévru mohla docela určitě přepadnout přes brlení, a to by ji potom museli lovit z vody jako rybu a namočila by si ty pěkné šaty a načesané vlasy. Možná by dokonce mohla nastydnout a chytit rýmu.

To odpoledne nešla slečna Nesbittová doprovodit svou tetu na pravidelnou procházku po palubě. Zdálo se jí, že po setkání s tou druhou, mnohem menší lodí panuje na palubě příliš velký rozruch. Místo toho zamířila na ošetřovnu. Doufala, že tam zastihne doktora Dobblera. Už mu odpustila, že se jí poškleboval, a chtěla mu poděkovat, protože po jeho čaji se skutečně cítila mnohem lépe, přestože ten odvar nebyl nijak zvlášť chutný.
Na ošetřovně však doktora Dobblera nezastihla. Chvíli se nejistě rozhlížela a už se chystala k odchodu, že tedy počká na večeři, kde by se snad mohl doktor Dobbler objevit, nebo zkusí přijít zítra, když se za ní ozval čísi hlas.
„Hledáte někoho, slečno?“
Ohlédla se.
Hlas patřil mladému muži ležícímu v jednom ze závěsných lůžek. Byl podepřený polštářem, dlouhé vlasy, obvykle stažené do tuhého copánku, měl rozpuštěné a kroutily se mu kolem obličeje. Sledoval ji docela vlídnýma očima.
„Doktor Dobbler tady není?“ zeptala se a plaše sklopila oči. Její rodiče by určitě neschvalovali, že mluví s úplně cizím mužem, ačkoliv na obyčejného námořníka nevypadal.
„Už to bude pěknou chvíli, co odešel,“ odpověděl muž.
„A nevíte, kdy bych ho našla, pane…?“ uvědomila si, že se ani nepředstavili, a její tváře získaly růžový nádech rozpaků.
„Charles Aldridge. První důstojník. Omlouvám se, že se vám nemohu představit, jak se patří, ale ta noha...“ sklouzl pohledem ke zraněné noze skryté pod pokrývkou.
Slečna Nesbittová zrůžověla ještě víc.
„Elizabeth Nesbittová,“ představila se na oplátku také a věnovala panu Aldridgeovi způsobné pukrle.
„Co se vám stalo, pane Aldridgi?“ hlesla a sotva tu otázku položila, tak se zarazila, a znovu sklopila oči studem. Na takové věci by se neměla ptát. Bylo to od ní nesmírně nezdvořilé. Určitě se pana Aldridge dotkla a teď se na ni bude zlobit.
„Promiňte, neměla jsem...“ omluvila se nejistě.
Pan Aldridge se však nedal nijak najevo, že by ho její troufalá otázka nějak pohoršila nebo urazila, a mírně se pousmál.
„Nic vážného, slečno. Brzy budu jako rybička,“ zalhal. Nepovažoval za vhodné slečnu Nesbittovou zbytečně děsit nebo zatěžovat detaily a vyvolávat v ní pocity lítosti nebo dokonce viny.
Slečna Nesbittová krátce soucitně přikývla, popřála panu Aldridgeovi brzké uzdravení a omluvila se, že už by měla jít, a opustila ošetřovnu.
Druhý den ve stejnou dobu se však objevila na ošetřovně znovu. Tetičce se z procházky po palubě vymluvila s tím, že se opět necítí dobře, a zatímco paní Edwardsové se k jejímu nesmírnému potěšení ujal kapitán osobně a ona se ho vyptávala na názvy všech možných plachet a lan v naději, že předstíraným zájmem o námořní umění snad prolomí kapitánovu odměřenost, opustila slečna Nesbittová důstojnickou jídelnu pod záminkou, že potřebuje od doktora Dobblera doplnit zásoby toho zázračného lektvaru, který má takové blahodárné účinky na její křehkou mysl, a vydala se na marodku.
Minula se s kapitánovým synem. Hádala, že byl nejspíš navštívit nějakého svého přítele. Mladík jí věnoval krátkou úklonu a snad trochu podezřívavý pohled.
Slečna se nepatrně ošila a vešla na ošetřovnu.
Tentokrát zde byl i doktor Dobbler. Procházel mezi svými pacienty, přeptával se jich, jak se cítí, měřil jim tep a kontroloval rány.
Mladý Peter Vain stále víc času spal, než bděl, slova se mu pletla a celou bitvu měl v neprostupné tmě, už však alespoň zvládl pozřít pár soust a hltů vody.
Slečně Nesbittové nevěnoval doktor Dobbler sebemenší pozornost, přestože mu její přítomnost neunikla. Byl toho názoru, že její pocuchané nervy jeho péči na rozdíl od raněných neodkladně nepotřebují.
„Slečno Nesbittová, zase jste přišla za doktorem?“ ozval se se zájmem pan Aldridge, když si všiml, jak prochází mezi rozvěšenými hamakami jeho směrem a poněkud nervózně se rozhlíží.
„Pane Aldridgi, ne… já…“ řekla plaše, jakmile došla až k němu. „Říkala jsem si, že bych vám mohla dělat společnost. Musíte tu mít dlouhou chvíli.“
Ve tváři měla opět růžový nádech rozpaků. V rukou držela knihu s malovaným hřbetem.
„Mohla bych vám třeba předčítat. Máte rád knihy, pane Aldridgi?“
Pan Aldridge se neurčitě pousmál.
„Obávám se, že jsem mizerný čtenář, slečno. Od čtrnácti let jsem na moři.“
„Ach tak...“ hlesla slečna a rozhlédla se po šeru marodky.
„Ale pokud vám to udělá radost, slečno, přečtěte mi něco z té své knihy,“ pokračoval pan Aldridge a nespouštěl ze slečny Nesbittové oči. Přišlo mu nezdvořilé její vstřícné gesto odmítnout. Navíc čas na marodce se zoufale vlekl a společnost krátila dlouhou chvíli i odvedla myšlenky od bolesti. Slečna Nesbittová se na něj usmála, otevřela knihu a pustila se do čtení. Brzy už nevnímal slova prostých veršů, jen ten příjemný melodický hlas.

***

Paní Edwardsové se nepodařilo kapitána Doylea přesvědčit, aby je vysadil v Pine Cove nebo Ashfordu. Pokud se zpočátku snažil být vstřícný a zdvořilý, s postupujícími dny mu začala být čím dál víc protivná svou neodbytností a naprostým přehlížením všech námořních zvyklostí. Nejednou ji některý z důstojníků musel ve vší zdvořilosti upozornit, že se nemůže po palubě pohybovat, jak a kdy se jí zlíbí, a odpovědi kapitána Doylea na její prosby a naléhání vhodně skrytými mezi nezávaznou konverzací byly stále odměřenější. Skřivánek je válečnou lodí a k těm dvěma přístavům se nepřiblíží ani na padesát mil. Pluje do Clarence Bay a tam také vysadí své cestující. Leda by snad potkali nějakou neutrální loď, která by byla ochotná obě dámy vzít na svou palubu.
Naopak slečna Nesbittová během plavby do Clarence Bay překonala své obavy a získala si přízeň většiny důstojníků i posádky pro svou vlídnou povahu.
Nejvíc si však naklonila pana Aldridge, kterého chodila každý den navštěvovat, aby mu ukrátila dlouhou chvíli. Předčítala mu nebo se s ním konverzovala – zpočátku o počasí či jiných vhodných tématech – ale jak dny ubíhaly, začala vyprávět o domě svých rodičů v Pine Cove i o své rodině, a když ho začala doprovázet na prvních opatrných vycházkách po palubě, ti bystřejší se mohli dovtípit, že náklonnost mezi nimi se stává víc než jen přátelskou.

Nacházeli se den, nanejvýš dva od přístavu, obloha byla pod mrakem a vál nepříjemný, kousavý západní vítr. Pan Aldridge jako každé odpoledne doprovázel slečnu Nesbittovou na procházce po palubě. Opíral se o berli a tvářil se zachmuřeně.
„Dnes jste nějaký zamlklý, pane Aldridgi,“ pronesla slečna Nesbittová ustaraně.
„Zítra doplujeme k přístavu,“ odpověděl zdánlivě bez souvislosti a zadíval se k velitelské palubě.
Hlídce velela Frances Doyleová. I ona sledovala střídavě oblohu a neklidnou hladinu oceánu s podmračeným výrazem. Všichni důstojníci na palubě si uvědomovali, že za tohoto větru se do úzkého zálivu, který přístav v Clarence Bay chránil, s fregatou nedostanou, a že na příhodný vítr mohou čekat celé dlouhé dny.
Slečna Nesbittová přikývla, když se pan Aldridge odmlčel. Ještě před pár týdny by to sdělení s radostí uvítala, ale nyní ji naplňovalo smutkem. Přístav znamenal loučení. Je vysadí na břeh a Skřivánek odpluje vstříc dalším bojům. Uvidí se ještě někdy?
„Slečno, myslíte, že...“ ozval se po chvíli. Zdálo se, že hledá vhodná slova. „Myslíte, že bych vám mohl psát?“
Neměl by se jí na to ptát, ale kdyby se nezeptal, litoval by své zdrženlivosti.
Slečna Nesbittová sklopila oči.
„To se budete muset zeptat tetičky, pane Aldridgi,“ odpověděla s rozpaky, ale srdce jí poskočilo.
Pan Aldridge slíbil, že se paní Edwardsové zeptá, a tak také udělal.
Paní Edwardsová se na ten troufalý dotaz prvního důstojníka nejprve tvářila trochu pohoršeně. Ještě pořád se zlobila, že je odvezli až bůhvíkam. A bůh ví, jak se teď vůbec do Pine Cove dostanou? Ale potom usoudila, že by mu k těm pár dopisům svolení dát mohla. A kdo ví? Boje nebudou trvat věčně, a když se nad tím zamyslela, takový mladý důstojník z dobré rodiny by vlastně nemusel být úplně špatná partie. Obzvlášť pokud se mu podaří ještě vyšvihnout. Navíc na rozdíl od kapitána byl pan Aldridge vcelku příjemný společník a paní Edwardsové se vlastně docela zamlouval.
Kvůli větru Skřivánek spustil kotvy v přístavu v Clarence Bay až o dobrý týden později, když se protivný vítr utišil, stočil se a od jihu přinesl poslední závan konce léta.
Pan Aldridge se se slečnou Nesbittovou rozloučili s nadějí, že se snad jednou znovu shledají, a se slibem, že až válka skončí, požádá pan Aldridge jejího otce o její ruku.
Kapitána Doylea pak čekalo jednání s admirálem Brownem.
Ten už byl o střetu s Mouette zběžně informovaný od pana Spencera, který do přístavu dorazil o celé dva týdny dříve a byl i s ukořistěnou fregatou poslaný do Summertonu, kde se rozhodne o jejím osudu.
Rozhodně to byl úspěch. Jeden z mála za poslední měsíce, a admirál Brown měl navzdory nepříznivým zprávám z pevniny vstřícnou náladu. Přislíbil, že povýšení kapitánova syna bude potvrzeno, pokud ten chlapec složí zkoušky. Aby však někdo netvrdil, že jde o nějakou protekci, trval admirál na tom, aby šel ke zkouškám i mladý pan Menville.
Ostatně na Kyklopovi po poslední nešťastné akci dva poručíci chybí a kapitán Emerson by tam určitě pro toho slibného mladého muže našel místo.