25. Opakování

Parkoviště bylo až na hasičská a policejní vozidla prázdné, obehnané páskami a přenosnými zátarasy. Posledního pacienta čekajícího na převoz do nemocnice v Chelsea si sanitka odvezla před patnácti minutami. Urgentní příjem zůstával zavřený a všechny pracovníky, kteří byli shledáni přebytečnými, odeslali domů. Susan, Hannah a Stella ještě vypomáhaly s obsluhou pacientů v protipožárním krytu.
„Oheň jsme uhasili a kouř odvětrali,“ hlásil velitel hasičů Finnigan panu řediteli, který s nemocničním právníkem a hloučkem primářů stál venku v podvečerním světle. „Odklízíme trosky, ale jde to pomalu. Čekáme na statika a speciální techniku.“
„Co pátrání po přeživších?“
„Nemůžem pokračovat, dokud hrozí, že se na nás něco zřítí. Budem to tam muset nejdřív podepřít. Chlapi z technický už jsou na cestě. Hned, jak budou nainstalovaný vzpěry, prohledáme zbytek. Ale upřímně řečeno,“ zašklebil se Seamus, „byl by to zázrak srovnatelnej s přežitím uvnitř chrlící sopky, kdybysme našli nějaký další živý. Luna měla z prdele kliku, že v době výbuchu byla uvnitř chladicího boxu. Moc tomu teda nerozumím… Co sakra dělala nacpaná v chlaďáku pro mrtvoly?“
James Potter neurčitě pokrčil rameny.
„Víte, ona je doktorka Lovegoodová v jistém ohledu zvláštní. Nemám nejmenší potuchy, proč tam vlezla, každopádně jí to zachránilo život, což je dobře.“
„Jo, to jo…“ Seamus Finnigan se zamyšleně škrábal na bradě. „Fakt zvláštní. Jako by věděla, že k výbuchu dojde, ale neměla čas utéct, tak si prostě vybrala nejbližší vhodnej úkryt.“
Edward, který seděl na betonové zídce kousek od nich a kouřil, pečlivě sledoval, jaké reakce ta hypotéza vyvolá. James vypadal zaraženě, Harry nevěřícně, Remus pochybovačně, Sirius udiveně. Lily se taky snažila tvářit, že ji Finniganova teorie šokovala, bohužel se jí to příliš nedařilo. Drobné záškuby mimických svalů, pot nad horním rtem a oči, které k němu nervózně kmitly, prozrazovaly, že přesně totéž napadlo i ji, když zjistila, kde Lunu našli. A že pravděpodobně ví ještě něco dalšího.
„Pokud nebyla obdařená věšteckými schopnostmi, těžko mohla něco takového předvídat,“ mínil Lupin.
„Příčiny té události se samozřejmě prošetřují,“ poznamenal James. Tón jeho hlasu byl chmurný a celý jeho obličej teď už jen vzdáleně připomínal tvář společenských magazínů. „Já mám první rozhovor s policií za sebou. Vás ostatní budou jistě vyslýchat také.“
„Co se příčiny týká,“ ozval se znovu Finnigan, „viděl bych to na něco většího než neopatrnou manipulaci s kyslíkovou bombou nebo vadnej kotel. Podle mýho odhadu síla detonace odpovídá tak půlkilový náloži TNT ve skladu tlakových lahví. Ten je mimochodem podle plánu budovy přímo pod márnicí.“
Tohle prohlášení Jamese na duchu nepozvedlo. Stejně jako dav novinářů a televizních reportérů, kteří se třásli vzrušením za policejními páskami a lačnili po horkých novinkách. Zpravodajský kanál BBC dokonce vyslal do vzduchu dron, aby získal detailní přehled o napáchaných škodách a práci záchranných složek.
„Nechápu, proč by kdokoli úmyslně odpaloval nálož trhaviny v prostoru nemocnice. Jak zlý nebo chorý by takový člověk musel být?“
„Podobnou situaci už jsme přece zažili,“ připomněl Seamus a jeho pohled směřoval k zídce, o kterou Edward uhasil nedopalek cigarety. „V září to bude 13 let, co jsem pomáhal likvidovat následky exploze ve výzkumný části Riddleovy kliniky. Tenkrát to odnesla i lůžková část chirurgie. 17 mrtvých.“
„Tohle bych raději neříkal nahlas,“ krotil ho James a šilhal po televizních štábech. „Média mají uši všude. Dokud nebudou k dispozici jasné důkazy, že šlo o záměr, neměli bychom zbytečně šířit paniku a krmit hyeny.“
„Doktore Pottere, přestože nemáme mnoho informací, bylo by dobré tisku zodpovědět alespoň pár otázek,“ poradil mu smířlivým hlasem Kingsley. „Je nebezpečné nechat šelmy úplně vyhladovět. Mohly by se obrátit proti nám.“
„Máte pravdu, Kingsley. A jako na potvoru musí být náš tiskový mluvčí na dovolené.“
„Člověče, ty děláš, jako by ti měli ukousnout hlavu,“ šťouchl si do něj Sirius. „Na blesky foťáků jseš přece zvyklej, ne?“
„Jak vypadám?“ obrátil se James na Kingsleyho a nervózně si prohrábnul vlasy.
„Jako ředitel nemocnice, který řeší velké starosti,“ odpověděl Kingsley upřímně, srovnal mu kravatu a povzbudivým stiskem ramene ho odeslal vstříc divoké smečce.
„Lily?“ Edward jí položil ruku na záda. „Pojď se mnou.“
Odvedl ji z doslechu všech ostatních, za roh, kde se nacházel vchod transfúzní stanice. Ještě než stačil cokoli říct, otřásla se několika vzlyky, přimkla se k němu a dobrou minutu jen plakala.
„Já jsem tak blbá! Panebože! Ti lidi umřeli kvůli mně! Proč jsem to prostě nenechala být?“
„V té márnici leželo tělo Riddleova dvojníka, že? Vytáhla jsi ho z hrobky. Na pomoc sis vzala Lunu Lovegoodovou.“
„Jak to do prdele víš?“
„Moje podvědomí se mi během narkózy snažilo naznačit, co bude následovat. Potíž je v tom, že propofolové sny si pamatuješ asi tak minutu po prvním probuzení. Teprve teď se mi vracejí a dochází mi jejich význam. Ukradly jste mrtvolu. Lovegoodová provedla ohledání a nechala ji v márnici. Riddle už o tom ví. Tohle je jeho práce. Pochybuju, že po tom požáru z ostatků něco zbylo. Nebo snad z odebraných biologických vzorků. Výsledky pořízených testů předpokládám taky zůstaly dole. A nejspíš tam měla zůstat i Lovegoodová.“
„Nejen ona. Profesor Diggle tam byl taky. Hasiči ho odtamtud vyprostili deset minut po ní. Rozdrcená lebka. Nejspíš netrpěl. Ale to, že tam byl, znamená jediné –“
„Někdo ho tam nalákal.“
„Jo. Riddle se zřejmě dozvěděl, že je v tom zainteresovaný. Možná dokonce zjistil, že disponuje fotografickou pamětí a vlastní tak veškeré informace, které chtěli zničit.“
„Začíná to být příliš nebezpečné. Pro všechny. I pro ty, kteří s tím nemají vůbec nic společného.“
„Já vím. A děsí mě to. Ale nedokážu na to přestat myslet, Ede. Je to jako –“
„Posedlost. Jsi posedlá. A lidi kolem umírají.“
„Percy má pravdu. Měla bych toho nechat. Měla bych na všechno zapomenout.“
„Stihly jste přijít na to, komu to tělo patřilo?“
„Vypadá to, že Waldenu Macnairovi. Ale s jistotou už to nejspíš nikdy vědět nebudeme. Longbottom má sice u sebe Macnairovy staré snímky hrudníku, ale nemáme je s čím srovnat.“
„Nedáváte to tady znovu dohromady, že ne?“ ozval se Sirius a oběma nesl kelímek s horkým nápojem. „Jedno vražedně silný kafe a jeden úplně stejně vražednej čaj. Ty to máš gratis a od tebe chci pusu.“
„Já ti ji dám klidně taky,“ usmála se Lily a vlepila mu na tvář okázale mlaskavý polibek.
Sirius ji krátce sevřel kolem ramen a škádlivě jí rozcuchal vlasy.
„Vím, že pro vás dva je jídlo většinou to poslední, na co myslíte, ale já přišel o slaninovej burger s Tonksovou a mám už tak příšernej hlad, že bych si sežral mokasíny. Nechcete zajít naproti do taverny? Platím.“
„Fajn,“ souhlasila Lily. „Stejně jsem momentálně bez práce.“
„Musím se zeptat pana vedoucího,“ prohlásil škrobeně Edward.

Když po deváté večer dorazili na Grimmauldovo náměstí, dost je překvapil pohled na Mikea Cornera vysedávajícího na přístupovém schodišti, s plechovkou piva v jedné a cigaretou v druhé ruce.
„Kde se tu bereš?“ zeptal se Edward a protáhl se kolem něj, aby odemkl.
„Myslel jsem, že popíjení na ulici je protizákonný,“ utrousil Sirius.
Mike típl vajgl o schod a cvrnknul ho do kanálu. Pak dopil poslední zbytek zteplalého Guinnesse, zmuchlal plechovku a strčil ji do kapsy.
„Někdo tu popíjí? Nikoho nevidím. Kde jste se courali? Normálně končíte v šest.“
„Jo, ale dneska nebyl úplně normální den. Řekl ti někdo, že nám vyhodili do vzduchu kus špitálu?“
„Potřebovali jste to jít zapít?“
„Spíš zajíst,“ odpověděl mu Edward z předsíně. „A jelikož účet platil Sirius, objednali jsme si s Lily tříchodové menu. Mám dojem, že ho budu trávit ještě zítra večer. Pojď dál.“
Zamířili do obývacího pokoje. Sirius ze zvyku přešel ke stereu a zapnul muziku. Edward se ze všeho nejdřív omluvil, že déle už v džínách nevydrží, převlékl se do tepláků a volného trička a přinesl z ledničky dvě nové plechovky piva a pro Siriuse hruškový džus.
„Díky, zlato.“
„Díky, Ede.“
„Tak spusť,“ vyzval Mikea a posadil se na zem vedle křesla, do kterého zapadl Sirius.
„To, k čemu dnes došlo ve vaší nemocnici, ve mně vyvolalo nepříjemnej pocit opakující se historie.“
„Nejseš sám, brácho.“ Sirius usrknul džus a kysele se zašklebil. „Kristaboha, ta hruška se bez ledu nedá pít.“ Zvedl se a odešel do kuchyně přelít ho do sklenice, zasypat kostkami ledu a zapíchnout do něj brčko. „Hm, lepší… Zkouším teď nový příchutě. Rybízu a jabka už mám po krk.“
„Hruška versus mulťák – First World problem. Prosím tě, nevšímej si ho a pokračuj.“
„No, upřímně jsem doufal, že se rozpovídáš spíš ty, Ede. Sotva se vrátíš do Anglie, začnou zase vybuchovat nemocnice. Já nechci předjímat, ale mám takovej neblahej dojem, že tu jde o nějaký další křížový tažení. Čert ví proti komu stojíte tentokrát, ale neobrátil ses na mě, takže sis buď myslel, že na to stačíš sám, což dneškem přestalo platit, nebo jsi byl přesvědčenej, že ti pomoct nemůžu, což mě malinko uráží, nicméně pokud hodím za hlavu poraněný ego, uvědomuju si, že v tom mohla sehrát roli celková nedůvěra v policii. Vím, že nás Lily před nějakým časem upozorňovala na sérii podezřelých úmrtí u pracovníků ÚJaBu a že se do toho docela ostře vložil Scrimgeour…“
„Doslova jí vyhrožoval, Mikeu. Stejně tak Percy Weasley, který drze nakráčel k nám do márnice, zabavil veškerou dokumentaci a nechal ji vymazat ze systému. Nevím přesně, z jakého důvodu právě policejní ředitel kryje ilegální aktivity ÚJaBu, v obrovském světě internetu ale naštěstí stopy existují. Stejně tak v novinových a nemocničních archivech. Anebo prostě jen v obyčejné lidské paměti. Lily se nenechala zastrašit a vydala se po těch stopách dál. Zkus hádat, kam ji dovedly.“
„K ne úplně čistým obchodním vazbám? K nějakým podvodným kontraktům? Úplatkům?“
„K Riddleovi.“
„Co?“ Mike se pivem málem zalknul. „Co prosím?“
„Vědomí, že v tom nejedeš se svými nadřízenými, je docela fajn,“ mínil Edward.
„Jak to myslíš – k Riddleovi? Vždyť Riddle je po smrti! Všichni z jeho skupiny jsou po smrti! Většina z nich spáchala sebevraždu, ty ostatní zabily zdravotní komplikace. Poslední, kdo se ještě držel, byl Crouch a ten exnul před dvěma lety u vás na pohotovosti!“
„Měli jsme si myslet, že spravedlnosti bylo učiněno zadost. Že padouch byl potrestán a shnil ve vězení. Bohužel realita je taková, že Riddle spravedlnosti unikl. Místo sebe vydal úřadům dvojníka, kterého vytvořil ze svého věrného spolupracovníka Waldena Macnaira. Lucius Malfoy na obou provedl transplantaci obličeje.“
„Co že provedl?“ zamrkal šokovaně Mike a piva už se raději nenapil.
„Riddleův ksicht přišil Macnairovi a Riddleovi uplácal novej,“ upřesnil Sirius. „Úplně na pohodu, ne?“
„Do hajzlu, tohle přece nemůžete myslet vážně!“
„Žijeme v jednadvacátým století, dneska si za prachy pořídíš kdeco. Nový játra, nový péro, novej obličej…“
„Ježíši, vždyť je to úplně šílený!“ zaúpěl Mike a škubal si vlasy na skráních. „Absolutně, totálně, perverzně šílený!“
Sirius se rozchechtal. Znělo to krapet hystericky.
„Jo, přesně takhle jsem reagoval taky.“
„Poslyš, Mikeu,“ promluvil trpělivě Edward, „na začátku jsi mi vyčetl, jak se tě dotklo, že jsem se na tebe neobrátil. Pravdou je, že ještě před čtrnácti dny jsem prakticky o ničem nevěděl. Celé to odstartovala Lily. A skutečně si myslela, že to zvládne. Začalo to vyhledáváním informací na internetu a skončilo vykrádáním hrobek, škodou v řádech desítek milionů liber a smrtí několika nevinných lidí.“
„Vykrádání hrobek? O čem to sakra –“
„Ona, naše patoložka Lovegoodová a radiologický asistent Neville Longbottom se vlámali do rodinné hrobky Riddleových a odnesli odtamtud pozůstatky těla, které bylo v době smrti považováno za Thomase Riddlea. Udělali to právě proto, aby detailním prozkoumáním a analýzou DNA dokázali, že se jedná o někoho jiného, a v ideálním případě ho ztotožnili.“
„Takže někdo pod vaší márnicí odpálil nálož trhaviny, aby se všech těchhle důkazů zbavil?“
„Přesně tak. A udělal to na Riddleův příkaz.“
„Kdo je teď Riddle? Pod jakým jménem vystupuje?“
„Říká si doktor Marvolo Voldemort.“
„Voldemort Nuclear Laboratories,“ vydechl Mike zničeně a čelo pokryté studeným potem zakryl dlaní. „Už tomu začínám rozumět.“
„To jsem nesmírně rád. Trochu jsem se bál, že ti 13 let popíjení Guinnesse neprospělo.“
„20,“ opravil ho Mike. „Piju ho už 20 let. Chuj s tím. Co teď jako hodláte dělat?“
„Nic,“ ohromil ho svou odpovědí Edward. „Teď už se nedá dělat vůbec nic. Nemáme jediný hmatatelný důkaz, že Voldemort je ve skutečnosti Riddle, a jak jsi správně podotkl, všichni z jeho skupiny jsou prokazatelně mrtví. Nikdo už proti němu nemůže svědčit.“
„Jedna osoba by ho z toho podvodu usvědčit mohla, pokud o něm věděla,“ namítl Mike po krátké chvíli zamyšlení. „Bellatrix Riddleová.“

Když Mikea vyprovodil ze dveří, aby se ujistil, že na autobus dojde po svých, všiml si na prahu bílé dopisní obálky. Někdo ji během uplynulých dvou hodin musel prostrčit dovnitř. Někdo, kdo rozhodně nebyl londýnský pošťák. Edward ji zvedl a prohlédl z obou stran. Na té přední bylo úhledným inkoustovým písmem napsané jeho jméno. Prohmatal ji, natáhl ke stropnímu svítidlu v předsíni a pokusil se identifikovat obsah. Vypadalo to, že neukrývá žádné výbušné zařízení, chemikálii nebo biologickou zbraň. Otevřel ji a vytáhl dvě VIP vstupenky na červnové baletní představení Frankenstein v režii Draca Malfoye. Pak do obálky sáhl podruhé.
Na malé kartičce byl černým inkoustem psaný vzkaz:

Přijměte prosím mé pozvání na sklenku čistého vína.
Foyer, po skončení představení.
Dr. Marvolo Voldemort