18. Za co stojí bojovat

Když už druhou noc máte strávit beze spánku, nejste z toho nadšení.
Jak Timothy tak Andrew nebyli v téhle hře nováčky. Nevyspíš se jeden den, v pořádku, nevyspíš se další den, to je vlastně normální.
Oběma se podařilo ukořistit několik hodin spánku, zatímco čekali na to, co se vlastně bude dít.
Zítra je asi čeká nějaká zajímavá akce, takže odpočinek bude potřeba. Na druhou stranu nemůžou nechat hlídání objektu na mladé dívce, třináctiletém klukovi a jedné pokousané dámě, která se možná mění v zombie, ale pořád spíš preferuje čaj a koláčky nad syrovou flákotou masa.
Rozdělili si tedy noc na dva úseky. Bohužel oba byli typově skřivani, tak si museli o jejich rozdělení střihnout.
Jak řekl Andrew: „Jsem sice tvůj nadřízený, ale takovou prkotinu ti dávat rozkazem nebudu.“
Ani nemusel, vyhrál ranní hlídku.
Několik věcí bylo jasných. Nejsou obrana, ale spíš ostraha. Kdyby došlo k útoku podobnému některým z hororových filmů, nic nebrání, ale utíkají, a to rychle. Ideálně na loď (Jimmy ji má v pohotovosti), odrazí a zakotví pár desítek metrů od břehu.
Vesnici bránit nebudou, jsou dva a každý má dva zásobníky do krátkého samopalu a tři do pistole. S tím by nezastavili ani výpad na silnou barikádu, natož průchod otevřeným terénem.
Samopaly by ale připravit měli; vytáhli je tedy z batohů, kde byly dosud nenápadně schovány. Zásobníky strčili do kapes, nabíjet se ještě nebude. Času dost. Nebezpečné území bylo aspoň pět mil daleko.
Molly odešla na chvíli domů, ale prý se brzy vrátí. Prý tady teď je pořád, protože nemůže nechat paní Marii samotnou.
„Chce vidět, jak to bude vypadat, až se změní v zombii,“ mudroval Jimmy.
„A ty domů nejdeš, kluku?“
Přece jen - od hlídání dětí tady nebyli.
„Mně je tu dobře a fotrovi nechybím. Občas tu přespávám, jako i normálně, ne jen teďka. Mám tu kolo. Můžu jet vodsaď i do školy, ale vona teďko nebude, ne? Vono já sem radšejc tady než doma kde akorát řve televize, fotr a ta jeho. Aspoň jim nepřekážim a dostanu se na vodu a jak vobčas vypomáhám, tak i z toho něco kápne. Říkal kapitán, že až mi bude šestnáct, udělám si papíry a normálně tu budu na plnej, k čemu škola taky.“
Lepší jezdit na vodě než narukovat do armády, to zase ano. I když...
„Ty vaše kvéry, to jsou hákáčka? Můžu se mrknout?“
I když si budou muset dávat na zbraně pozor, s takhle zvědavým výrostkem v okolí.
Zásobníky rozhodně zůstanou v kapsách.
Netrvalo dlouho a Molly se vrátila, v ruce plátěnou tašku, z které vyndala větší množství sendvičů a velkou bandasku s hráškovou polévkou.
O večeři měli očividně postaráno.
Aspoň nemuseli sáhnout do svých zásob.
Jimmy se na jídlo vrhnul, jako by několik dnů nejedl. Vyluxoval velkou misku polévky, vdechl dva sendviče a další dva si sbalil do ubrousku, krátce se rozloučil a zmizel ven.
„Spí na Královně Mary,“ řekla Molly shovívavě. „Udržuje ji pěkně v pořádku a dneska ji vyváže kousek od mola. Kdybychom náhodou museli pryč, přitáhne ji během chvilky.“
„Že nekouká na televizi. Nebo nehraje na počítači.“
„Jimmy ani nemá hry v mobilu. Je to divnej kluk, pořád by jen četl. Přitom škole moc nedá. Teď má rozečteného Nansena,“ mávla rukou k malé knihovničce.
Oni si ale televizi pustili. Potom, co zkontrolovali paní Marii. (Děkuji, všechno je v pořádku, to kousnutí se hojí pěkně. Ano, chápu. Polévka byla výtečná, myslíte, že zítra bude slepičí vývar?)
Půlka kanálů samozřejmě zrnila a zprávy, na které reflexivně naladili, taky nebyly k dispozici.
Na jednom z kanálů, které fungovaly, běžel Vetřelec.
Nějak ten čas zabít musí.
I když Vetřelec nebyl zrovna nejvhodnější film do této doby.
„Tuhle část jsem nikdy neviděla,“ prohlásila Molly, dívaje se skrz prsty. „Vždycky se leknu, zavřu oči a zacpu si uši, Třeba teď...“
Neměla ale možnost ani teď, protože televizní obrazovka zhasla. Stejně jako všechna světla.
„Haló...“ ozval se hlas paní Marie ze salónku,“ myslím, že vypadly pojistky!“
„To nebude u nás!“
Nebylo.
Ve vesnici nesvítilo jediné světlo.
„To jsem zvědavá, jak zítra budou vařit tu polívku.“
Aby nebylo těch radostí málo, začalo pršet.

Noc proběhla klidně. Pokud smečka zombií vedla výpad do vesnice, byla nezvykle tichá a loděnice, schované pod silnicí, si nevšimla.
Molly zívala, honila Jimmyho, aby si vyčistil zuby, že jinak nedostane snídani a počítala plynové bomby. Paní Marie dostala teplou vodu, mýdlo a čistý ručník a k snídani byl čaj s mlékem a topinky s marmeládou.
Ráj a civilizace.
Snad tu ještě nějakou dobu zůstane.
S bezpečným přístavem za zády se do nebezpečí vydávalo snáze. Člověk si připomněl, co vlastně brání.
U silnice mnoho aut nestálo. A ta, co stála, byla prázdná.
Jako by tady naděje zmizela.
Od druhého vyhlídkového parkoviště se vrátili lidé, říkala Molly. Ale Roy hlásil kontakt s nepřítelem podstatně dřív.
Vyndali mapu a podrobně ji prozkoumali. Nic proti místnímu zdroji informací, ale kolegovi věřili přece jen o něco víc.
Hranice lesa... skupinka osamělých stromů... stojící auta. Nikde nikdo. Jedno auto mělo stažené okénko; dovnitř napršelo. Silnice byla čistá, déšť smyje všechno.
Timothy si lehl na zem, ta trocha vlhkosti mu nevadila.
„Jo.“
Déšť smyje všechno, ale ne stopy krve pod autem.
„Tak to bylo tady.“
Zranění ani mrtví se tu samozřejmě po okolí nepotulovali. Zranění byli převezeni k ošetření a mrtví... no, snad pohřbeni.
Zauvažovali, zda se nevydat dál lesem Ale rozhodli se proti tomu, na silnici měli lepší přehled a není tu žádný dav, který by jim zhoršoval vyhodnocení situace.
Zásobníky šly do zbraní, pojistky byly odjištěny a prsty se přesunuly na spouště.
Podle mapy to k prvnímu vyhlídkovému parkovišti už bylo co by kamenem dohodil. A zácpa se stále nekonala.
Asi lidé zvládli odjet.
Před parkovištěm bylo auto převrácené na střechu. Jakže to říkala skupina Glen Coe, budou dávat pozor na havárie?
Za tímhle autem ale byly ještě i teď jasně patrné brzdné stopy. A čelní sklo bylo rozbito zvenku.
Do něčeho narazilo.
Asi do nějaké zombie.
Opatrně pokračovali dál. Dvě stě metrů nic, potom uprostřed silnice postřehli drobnou hromádku.
Timothy zasyknul a začal se k ní opatrně přibližovat, Andrew ho reflexivně kryl.
Hromádka se nehýbala.
Timothy do ní opatrně šťouchnul nohou a hned uskočil.
Nic.
Jestli je to past...
Nebyla to žádná past, byla to mrtvá holčička. Mohlo jí být asi tak deset nebo dvanáct let. Růžový pletený svetr měla upatlaný od bahna, ruce a obličej černé zaschlou krví. I ve smrti cenila zuby.
„Ústup,“ sykl Andrew.
Výcvik převzal kontrolu nad Timothyho jednáním, takže „proč“ se zeptal, až když byli dobrých dvacet metrů zpátky.
Andrew stále držel zbraň v pohotovosti a očima propátrával okolí.
„V noci pršelo,“ řekl polohlasně.
„To jo, to jasně.“
„V noci pršelo. A silnice pod ní byla mokrá. Máme tu problém, a náš problém je dost... čerstvý.“