Šesté kotě

PETR a STUDENTKA se dál prochází, pak si sedají pod strom. MILAN si prohlíží krabici, něco si mumlá, pak na ni ťuká.

MILAN: Čičí, čičí, jsi tam? Neodpovíš? Vážně? Micko, Mourku, Modroočko! Jak se vlastně jmenuješ? To jeden těžko pozná, když jsi zavřená v krabici, víš? A kdo přesně jsi? Kočka, kocour, kočkokocour? Transkočka? Cis-trans, homo-het-bi, in-ex, eko-vege-bio-raw? Všichni jsme tu zavření. Nás zavřeli na jevišti, víš? Celý náš život je jen pár řádků ve scénáři. Tolik lidí chodí kolem divadla, ale dokud nevstoupí, nikdy nás nepoznají! Bez lidí nejsme víc než myšlenky. A co ty? Taky nejsi. A přesto bych tě rád poznal.

MILAN vezme krabici, přechází s ní po jevišti.

MILAN: Kéž bych tu krabici mohl otevřít. Jenže nemůžu. Dokud jsi zavřená, žiješ, i když jen z poloviny. Nikdy bych si neodpustil, kdybych tě zabil, kočko, kočičko.

Zleva přichází KULISÁK, v ruce desky s nákresy.

KULISÁK: Dobrej večír, já jdu pro tu krabici.

MILAN: Tuhle? Vždyť je v ní kočka.

KULISÁK: Vidíte tady snad jinou krabici? V téhle scéně bejt nemá, rejža říkal, ať ji odnesu.

MILAN: Ale já ji potřebuji, bez ní ten monolog nezvládnu!

KULISÁK (pokrčí rameny): Správnej herec rekvizity nepotřebuje. Já to tvrdím pořád, že opravdový herectví vychází tak jako víte… zevnitř. Jakože člověk prostě hraje, hezky od srdce, musí se do toho položit. Kulisy jsou přežitek. Tak ukažte.

MILAN odevzdá krabici, KULISÁK odchází.

MILAN: Ach, kočko, kočičko, ty moje zlatíčko! Vzali mi tě! Jsi pryč, a pryč je má opora, má útěch, má radost! Pro mne je všemu konec! Nemám už, co bych na tomto světě pohledával! Bez tebe nemohu žít! To je hotová věc, prostě nemohu! Umírám, jsem nebožtík, jsem pod drnem. Copak se nenajde někdo, kdo by mě vzkřísil? Cože? Říkal jste něco? Nic. Nikdo ani muk! Jak lakomce připraveného o peníze, sebral mi mou jedinou radost. Micko, Mourku, Modroočko!