51. část - Útěcha

Syn se přes Miróovu mrtvolu podíval na Prvního. Jeho pohled byl nepřítomný, sklouzl po mřížích a obrátil se do chodby. Než se První rozhodl znovu promluvit, Syn nejistým krokem zamířil pryč. Ostří Sluneční Berly zazvonilo o kamennou podlahu pokaždé, když se o ni opřel. Nerozhlížel se, zbytek cel v chodbě byl stejně prázdný. Než prošel až ke stanovišti stráží, přestaly podrážky jeho bot zanechávat krvavou stopu.
Strážný, který ho s výrazem neskonalé úcty a ohromení pouštěl dovnitř, se teď nejistě díval stranou a nevěděl jak reagovat. Syn ho minul bez povšimnutí. Stoupal vzhůru labyrintem podzemních žalářů a krev na jeho rouchu i tváři zaschla. Kráčel sám a Sluneční Berla mu byla propustkou. Jeho lidé ho uctivě zdravili a s těmi druhými už nebylo třeba dělat si starosti. Vždyť přece zvítězil.
Měl cítit triumf. Pokořil Chrám. Ti, kdo se nepostavili na jeho stranu zemřeli, nebo právě spěli smrti vstříct. Byl na vrcholu. Milován a uctíván. A přesto se cítil prázdný a ztracený. Potřeba útěchy sama stočila jeho kroky tam, kde ji vždy nalezl. První měl pravdu. Jeho útočištěm bylo jediné místo, které kdy mohl považovat za domov. Jenže domov odešel s jeho matkou.
Přese všechno nakonec stanul přede dveřmi domu Ženy Slunečního Boha. Pozvedl Sluneční Berlu a na okamžik zaváhal. A tehdy se před ním dveře pohostinně otevřely, aniž by na ně bušil. Dveřník na něj ohromeně zíral. Zlatý lesk Sluneční Berly a okázalé roucho potřísněné krví mu zabránili pohlédnout Synovi do tváře. Syn mu požehnal znamením kruhu a vstoupil. Dveře se zavřely teprve, když stoupal po schodech.
Dům nebyl tichý a klidný, jak by se slušelo na tmu před úsvitem. Stěny jemně vibrovaly horečnou činností jeho obyvatel. Několik služebníků zkřížilo i Synovu cestu, ale bez výjimky padli při jeho spatření na kolena a neodvážili se vstát dřív, než je minuly jeho kroky.
Beze slova došel až známým dveřím. Neklepal. Byl vyvolený, Boží Syn, ten, kdo dobyl Chrám. A dobyvatelé se neptají, mohou-li vstoupit.
Hanké, která se vydávala za Ženu Slunečního Boha, seděla na kraji lůžka, ruce složené v klíně. Stočila pohled za zvukem otevíraných dveří. Její pohled byl odevzdaný a oči připomínaly zvíře, které se vydává na milost lovci. Vlasy jí splývaly po ramenou a zádech a na pozadí čistě bílého roucha působily temněji než noc.
“Jsi sama?” prolomil Syn ticho.
“Nikdo ke mně nevstoupil od chvíle, kdy ses vrátil ze smrti,” řekla a její hlas zněl stejně lahodně, jako zněl hlas Naniin. “Jen dva příslušníci Slunečního rodu mohou žít zároveň. A jsem-li tu já a jsi-li tu ty, nebylo možné riskovat početí.”
Syn se ušklíbl.
“Ale ty neneseš sluneční krev,” řekl. “V Nanii jí nezbylo dost, aby ti ji mohla předat.”
Postavila se a udělala mu krok vstříct.
“Nejvyšší kněží žádali Boha o výjimku,” zašeptala a sklopila oči, “A on jim dal svolení, abych se stala jeho Ženou i bez obvyklých obřadů.”
“Ti kněží, kteří se postavili proti mě, když jsem z vůle svého otce přišel vyčistit Chrám?”
Pokrčila rameny. Ten pohyb Syna upozornil, jak jí lehká látka šatů obepíná tělo. Sám v sobě kvůli tomu pocítil tlak.
“Má víra patří tobě, synu,” řekla a došla až k němu. Své dlaně položila na jeho tváře. “Možná mě nepřijmeš jako svou matku, ale patří ti mé požehnání.”
Cítil teplo z jejího těla. Její pohled byl vřelý a zvoucí. Jeho klín hořel. Nevěděl, co dělat. Byl Boží Syn, nikdy neměl dovoleno ulehnout s ženou. Žádná mu nebyla rovna a sémě Boží krve muselo být chráněno. Tak mu to říkali, tolikrát. Když se díval na novicky a věděl, že jsou čisté a nedosažitelné. Sám sobě to opakoval, když ho v noci budily sny o druhé manželce Třetího, která se uměla tak mnohoslibně usmívat. A Menší Ženy, ke kterým se uchylovali obyčejní muži, když potřebovali ulevit tlaku ve svém klíně, před ním vždy sami ustupovaly se sklopenou hlavou. Kdyby je požádal, nedokázaly by odmítnout a přivolaly by tak na svou hlavu neodvratný trest.
Dokud byl Syn v Chrámu, žena mu nepřináležela. Když Chrám opustil, nepřišla příležitost, všechno, co se stalo bylo příliš překotné a horečné, než aby si potřeby jeho těla dovolily vystoupit na povrch. Ale teď stál tady. Hanké k němu vzhlížela a on byl přece vítěz.
Chytil ji za ramena a smýkl s ní k lůžku. Nebránila se. Když dopadla na přikrývku, bylo to jako když Nania padala k zemi. Jenže tím podobnost končila. Nania mu tenkrát pod rukama umdlévala, Hanké vycházela jeho dotykům vstříct. Vedla jeho ruce. Pomáhala mu. Přijala ho s klínem široce otevřeným a navedla ho tak, aby do ní správně zapadl. A pak se milovali ve svatém rytmu.
Syn se uvolnil a jeho mysl, zatemnělá východem slunce na hoře Braaz a západem slunce nad Chrámem, byla náhle průzračně čistá.