48. Kámen a dřevo

Jáma byla několik metrů hluboká a Cybi se cítila všelijak, jen ne důstojně, když po žebříku narychlo vypůjčeném z nedaleké osudy opatrně slézala do blátivé díry. Sotva však dosáhla jejího dna a poprvé položila dlaně na obnažený kořen, všechny pocity nepatřičnosti zmizely. Proud starobylé magie, který dřív cítila pod kůrou stromů, byl v kořeni mnohem silnější; syrový a neopracovaný do konečného tvaru.
Zvedla hlavu a střetla se pohledem s Jorikem, který zvědavě nahlížel přes okraj jámy.
„Řekni otci, ať jim dá dvě hodiny. Buď otevřou bránu a beze zbraní opustí pevnost, nebo jim ji zbořím pod nohama.“

---

Dvě hodiny. Byl to upřímně míněný akt milosrdenství, nebo chtěla jeho muže jen znervóznit? Pokud to druhé, dost se jí to dařilo. Minuty z dané lhůty odkapávaly zoufale pomalu, stejně jako pot z čela velitele Medyna, stojícího na hradbě pár kroků od něj. Drag měl pocit, že by se jeho strachu mohl téměř dotknout. Voják byl jen o pár let starší než on sám. V posledních měsících nabrala jeho kariéra přímo raketový vzestup – z poddůstojníka na důstojníka, z důstojníka na velitele. Dragoš si byl jistý, že jediný důvod, proč setrvává na hradbách se zbraní v ruce – stejně jako přinejmenším někteří další muží okolo nich – byl ten, že měl z královy pomsty ještě větší strach než z princezniny armády.

---

„Paní? Dvě hodiny uplynuly.“
Cybi se zhluboka nadechla. Zavřela oči.
„Pevnost?“
„Nic. Žádný pohyb.“
„Dobře.“ Potřásla hlavou. „Zkusím jim ukázat, že to myslíme vážně.“
Otočila se zpět ke kořeni a položila na něj obě ruce. Ovládat takto silnou magii bylo těžké; jako krotit divokého býka. Kouzla, která v sobě stromy skrývaly, neznala, nevěděla, jak byla kdysi vytvořena ani jak se v čase měnila. Ale věděla, čeho chce dosáhnout, a to je u magie to nejdůležitější. Vědět, k čemu chci dojít, a držet ten tvar v hlavě.
Pomalu dýchala, až se její dech sladil s rytmem proudu mízy v kořeni. Jáma, lidé nad ní, okolo ní, všechno zmizelo. Plula s tokem energie a směřovala ji, jako když hřeben češe dlouhé vlasy. Země pod jejíma nohama se začala chvět.

---

Země pod jeho nohama se začala chvět. Zprvu to Medyn přičítal sám sobě, strachu, který se v něm s plynoucím časem vzdouval, ale po chvíli, kdy vzduch naplnily překvapené výkřiky jeho druhů, si uvědomil, že se mýlil. Zeď, na které stál, se skutečně pohnula.
„Co se to-“
Hlasité prasknutí se ozvalo za jeho zády. Otočil se. Královský strom uprostřed nádvoří, do této chvíle nezajímavá zkroucená souška, se otřásal, jakoby zmítán prudkou bouří. Větve divoce vířily a dláždění okolo se vzdouvalo a kroutilo. Podivné vlnobití se šířilo v soustředných kruzích směrem k nim – k bráně – pod ni – a dál, hlína v úzkém pásu země mezi nimi a pevninou se rozestupovala.
Staleté zdi všude kolem nich, budovy, věže, vše nad úrovní země se otřásalo v základech.
Ona tu pevnost vážně zboří, prolétlo Medynovi hlavou. Všichni tady zahyneme. Zlámeme si kosti, až se zdi pod námi zhroutí, a ty dole pohřbí zaživa trosky. Vzpomněl si na vězně, ukryté v podzemních kobkách hluboko pod pevností – ti to nejspíš přežijí. I když se k nim pak budou muset prohrabat.
Nabral do plic vzduch a zařval snad svůj první jasný rozkaz od chvíle, kdy převzal velení:
„Otevřete bránu!“
„Ty zrádče! Jak se opovažuješ? Tvůj král ještě není mrtvý a ty máš za něj bojovat, červe!“
Dragoš zuřil a Medyn, paradoxně, pocítil náhle klid. Nebo snad už dosáhl takové úrovně strachu, že už ho přestal vstřebávat. Hradby pod jeho nohama se otřásaly čím dál silněji.
„Ano,“ odvětil, „to by udělal skutečný velitel. To by udělal Zhoř.“ Přistoupil ke králi blíž a zasyčel mu do obličeje:
„Neměl jste ho nechat chcípnout v Merroně.“
Dragoš proti němu napřáhl ruku a Medyn téměř cítil kouzlo, které se králi formovalo v dlani.
Tak nebo tak, stejně už jsem mrtvý, stihl si pomyslet.
A pak směrem z pevniny přiletěl černý opeřený šíp a zasáhl královu napřaženou paži.

---

Bolest mu projela mozkem jako nůž máslem. Dragoš se zapotácel a ztěžka narazil na hradbu za sebou. V tu chvíli přišel další otřes a on cítil, jak jeho nohy pomalu ztrácejí dotyk se zemí, jak se převažuje přes zeď, hlavou napřed. Děsivě pomalu, dost pomalu na to, aby si uvědomil, jak daleko je to dolů, a že si o dlažbu dole zlomí vaz.
A pak ho někdo pevně chytil kolem těla a stáhl zpátky. Uvědomil si, že je to Medyn, a pokud mohl v tom krátkém okamžiku, než ho šok a bolest v prostřelené paži přemohly, posoudit, byl mladý velitel svým činem stejně překvapený jako on sám.
Pak ho obklopila měkká černá tma. Po všem tom oslepujícím světle jeho vzteku se mu zdála téměř konejšivá.