41. Medvědova smrt

Lorn dlouho stál a hleděl směrem, kterým zmizela Cybi. Yansson a Jorik se dávno vrátili zpět do ležení, ale on stále nemohl odtrhnout zrak od obzoru. Nemohl se zbavit dojmu, že právě viděl princeznu naposledy.
„Hloupost,“ přesvědčoval sám sebe polohlasem, „ona se vrátí. Zvládne to.“
Konečně se přiměl odvrátit zrak od hory a věnovat ho místo tomu táboru pod sebou. Poprvé od té chvíle, kdy vyrazili z Merrony, se vlastně podíval pořádně. To, co viděl, ho maličko zarazilo. Zdálo se, že obě jednotky, Gerova a Rysova, se nepromíchaly do jednoho tábořiště tak, jak by to u starých přátel čekal. Hranice mezi nimi byla jasně viditelná.
Lorn se lehce zamračil. Ti dva měli oba občas trochu složité povahy, nepohodli se snad? Měl by s nimi promluvit.
Vydal se rozvážně z kopce, ale dřív, než mohl dostát svému záměru, zaujal jeho zraky jezdec blížící se po cestě od hlavního města. Byl v královských barvách, a když se přiblížil, velitel v něm rozpoznal jednoho ze Svabových důstojníků.
Povzdechl si. Věděl, co to znamená. Dokumenty, které bude třeba pročíst a podepsat, rozkazy, které bude třeba potvrdit.
Po zbytek dne už se mezi svoje muže nedostane.

--

Muž s Gerovou tváří procedil kletbu mezi zuby. Původně chtěl svůj plán spustit v nejbližších hodinách. Jeho lidé byli shromážděni, utábořeni v jednom těsném houfu, zbraně v dosahu, připraveni na jeho rozkaz. S královským poslem ovšem nepočítal. Ne, že by bylo tak těžké se ho zbavit, ale v Merroně budou očekávat jeho návrat. A pokud se nevrátí, dojde jim mnohem dříve, než by se Hrysovi hodilo, že je něco špatně.
No nevadí. Času mají dost.

--

Lorn to odhadl dobře. Bylo už po západu slunce, když konečně dokončil poslední list a mohl vyslat posla na zpáteční cestu.
Protáhl se, rozlámaný z nepohodlné židle, a snědl studenou pečeni, která mu už přes hodinu osychala na stole. Měl sto chutí rovnou se složit na úzkou pryčnu v rohu salaše, ve které si zřídil improvizovanou úřadovnu, zabalit se do ovčí houně a zapomenout na svět až do svítání. Ale nesoulad mezi jeho muži, kterého si všiml ráno, mu stále vrtal hlavou.
Bude lepší promluvit si s Gerem rovnou, rozhodl se.

---

Posel odjel po setmění. Třebaže byl Hrys původně rozladěn zpožděním, které díky němu nastalo, už to tak neviděl. Naopak, nakonec vše vycházelo takřka ideálně. Vojáci z Rysovy jednotky, klidní a neočekávající jakékoliv nebezpečí, se pomalu ukládali ke spánku. Yansson a ten mladý gardista, Jorik, se opodál v přístřešku u salaše, u chatrného stolu a za mizerného světla loučí, pokoušeli o partičku baa. Moment překvapení bude dokonale na Hrysově straně.
Napřed se ale musel zbavit Lorna, protože ten parchant byl to jediné, co ještě mohlo jeho plány zhatit.
Ale jakoby nad ním osud opět držel ochranou ruku, právě v tu chvíli k němu přiběhl vojáček se vzkazem, aby se k veliteli dostavil.

---

Velitel zvedl hlavu od poháru svařeného vína, když se ozvalo zaklepání na dveře.
Od Gera nečekaná zdvořilost, pomyslel si ještě, ale to už dávný přítel vcházel do dveří.
„Volal jste mě, pane?“
Proč ta formálnost? Podivil se Lorn. Nezlobí se Ger nakonec z nějakého důvodu na mě? Vstal a obešel stůl, aby svému důstojníkovi viděl lépe do tváře.
„Chtěl jsem s tebou mluvit, protože jsem si všiml, že...“ slova mu odumřela na rtech. Něco tady bylo špatně. Gerův výraz, postoj, jeho oči...
„Ano, pane?“ zašeptal muž a v tom oslovení zněl posměch; tón, jaký tam Lorn nikdy dřív nezaslechl.
„Ty nejsi Ger,“ zamračil se velitel a chytil muže pevně za rameno, „kdo sakra...“
Ale pak se v matné záři loučí mihlo něco lesklého; tenké ostří, dosud skryté pod Hrysovým pláštěm zajelo veliteli mezi žebra až po jílec.
Lorn vydal tichý vzdech, jako když ze spánku zavrní dítě. Oči se mu rozšířily, ústa otevřel doširoka – ale místo výkřiku se z nich vyřinul proud jasné krve. Pomalu, ale neodvolatelně se velitel zhroutil na udusanou hliněnou podlahu.