Písmenko po písmenku...

Krásně popsal Jindřich Šimon Baar venkovskou školu ve své knížce Hanýžka a Martínek. Odtud jsem si vypůjčila popisy písmenek, které krouží malý Jozífek.
Až do počátku 20. století se děti učily psát pomocí břidlicových tabulek. Tato šikovná pomůcka měla na jedné své straně tři červené linky, nanesené lakovou barvou, na kterých se učily děti psát. Druhá strana byla bez linek - mohlo se na ní malovat, nebo linky dokreslit. Pokud se písmenko či obrázek nepovedl, smazal se houbičkou, která byla přivázána pevně k tabulce a psalo se odznovu.
Pokud se psalo na papír, psalo se olůvkem (což byl měkký molybdenit MoS), nebo seříznutým brkem. Husí brky byly na venkově lehce dostupné. Podle J. Š. Baara nosily děti každý týden do školy dva brky - jeden si pan učitel ponechal a druhý seříznul a dal tomu, kdo si jej přinesl.
Ocelová perka, která usnadňovala psaní, se začala používat počátkem 19. století - nejprve se nasazovala na brky, pak byly tyto nahrazeny dřevěnými násadkami. Perka byla levná, po rozskřípání se z brku či násadky sundalo, vyhodilo a nahradilo novým.
První moderní typ plnicího pera byl patentován v roce 1884, ale většího rozšíření se dočkala (kvůli klesající ceně) až po první světové válce.
Tužka se začala vyrábět od roku 1790 - první patent na tužky získal rok 1802 vídeňský továrník Josef Hardtmuth. Zajímavostí je, že je používají dodnes kosmonauté - tužky píšou za všech okolností včetně tzv nulové gravitace.
Kuličkové pero vzniklo sice již v polovině 19. století, ale všechny jeho nedostatky, jako zadrhující kulička či samovolné vytékání náplně se podařilo odstranit až v polovině století dvacátého...
Zdroje: J. Š. Baar, Hanýžka a Martínek, Stanislava Jarolímková, Co ještě nevíte o životě našich předků