Básně Poezim 2025

"Jinými slovy je vás pět,
co dobude Sibiř zpět?
To mi jako odpověď stačí."
A Jirka Karásek odkvačí.

Kronikář pergamen srovná si
a přičinlivě zahlásí:
Jsem tady já jako tisku hlas,
až vyjde kniha sláva čeká nás!

Každý zná rytíře Griffina,
jím seznam dobrých začíná.
Jej každá žena miluje
i dračice, co tu s námi je.

Alenku s králikem jsme přibrali,
když jsme v kraji Divů přistáli.
Nás pět se vydává na výpravu
navrátit ježibabě slávu.

Vypadá to, že prdy dračí,
k nastolení její vlády stačí.
Však chaloupka na nožce kuří,
že bude znovu palácem tu zuří.

pozn.: Je to dlouhé, ale žádost o shrnutí děje jinak nezvládnu vyplnit ;o)

Když za rozbřesku zrozen vyjdu na svět,
nejprv jen pomalu se tvůj chlad rozhání.
Pak však v něžné záři slunce každý květ
se rozvine a nadšen vítá svítání.

Když za večerních červánků se zrodím
a tělo mé se tvojím teplem ohřeje,
já vykročím a po krajině chodím
přinést všem klid, co šťastný spánek dopřeje.

Pak celý svůj čas, se světlem slunečním
dohlížím na svět, aby správný svůj řád měl.
Touhu jedinou však neuskutečním,
ač z duše své i srdce velice bych chtěl.

Já zase, za svitu luny stříbrné
přináším sladké sny všem tvorům znaveným.
V tom čase, kdy všechno zdá se neměnné
a chladný svět je do černé tmy zakletým.

Když čas můj k večeru se začne krátit
já těším se na lásku krátkou, vrtkavou.
Kdy spatřím tu, ke které se obrátit
nelze déle, než na chviličku prchavou.

Když na východě začne bledě svítat,
já vím, že chvíle naší lásky nastává.
Jen na kratičký okamžik se líbat,
když záře celý svět zalévá zlatavá.

Takový osud je nám předurčen,
střídat se, Den a Noc, a Noc a Den.

Bude to v lednu deset let. A každej ví, co dělal a kde byl ten den kdy to Zemi zasáhlo. Já?
Otevřela jsem okno s výhledem na katedrálu a zamkla se v kanclu, aby mně neviděli brečet do klávesnice.
We were heroes. A co teď?
I když Země se dál odhodlaně točí Vesmírem,
Earthlings vědí, že nic už nebude jako dřív.

“Já bych rád věděl, co se to děje.
Podejte stručné shrnutí děje.
Kolik vás přežilo, to je mi záhada.
Dyja a dyja a dýjadá.”

Muž na židli kolové vtom na scénu vjíždí
A zrakem přebystrým všechny tu sjíždí
Zdravím, jsem mrzák jen, zovu se Karásek
a chtěl bych položit několik otázek.

Když je v lese den bílý,
skřítci a víly si v něm žijí.
Když je v lese temná noc,
toulá se tam strašidel moc.
Nehluč v lese, zticha buď
– jinak promění tě v dub!

A/N: Já na tu dětskou tvorbu fakt nemám buňky... ale přece to teď nevzdám :D

vyjít ven, do dlouhého stmívání
hobliny štěstí naházet do moře
řeč oněměla samotou i beztoho
nízké mraky mysli – tolika slovy

Pohleď k západu, milý můj,
Jak slunce líbá hladinu.
Na jeho něhu pamatuj
Až nás noc skryje ve stínu.

Pohleď na moře, příteli,
jak vlnka vlnu kolébá
Kdybychom tu dnes zemřeli
Vlídně nás přijme oba dva.

Na jemný písek, bratře, hleď
Jak přesýpá se v hodinách.
Ještě však žijem, tady, teď,
A vášeň přemůže náš strach.

Až noc dnu jíti poručí
Sevřu tě ve svém náručí.

Jde jaro, jde jaro
A když jsem okno na sad otvíral
Růží pupeny tiše šeptaly
O jaru, o jaru

Jde jaro, jde jaro
A novým třpytem rozkvétá ti vlas
Rozličných kovů napil se tvůj smích
O jaru, o jaru

Bože můj
Obnoviteli, obroditeli
Ledových srdcí pamatuj

---

Karel Toman: Měsíce