Básně Poezim 2025

Ve druhé chaloupce Nastěnka naříká:
"Zrovna když nemáme tu Mrazíka,
tohleto podivné paňstvo si přikvačí,
jeden se tu divit nestačí."

Inspirace
Guillaume Apollinaire: Podzim

Kulhavý vesničan pomalu ztrácí se
I se svým volečkem do mlhy která pluje
Přes teskná úbočí a plaché vesnice

A jak tak odchází ten muž si prozpěvuje
Písničku o lásce jíž kdosi vale dal
O prasklém prstenu a kráse zašlé lety

Podzime podzime kams léto pochoval
V mlze se ztrácejí dvě šedé siluety

Próza:
Mlha spolkla barvy. Vlhkost všude kolem. Vpíjí se do vlasů, do oblečení, do střech i do úbočí. Zablácenou cestou jde vesničan. Jde pomalu.
„Zatracený počasí, noha se zase ozývá,“ hudrá si pod vousy. Kulhá za svým volkem. Ani jeden nespěchá. Krajinu zalehla bílá tma. Vesničan není daleko, ale už je stěží rozeznat. Jeho silueta se nadobro ztrácí, zato je za ním ještě slyšet melodie.
Muž vzpomíná na svou první lásku. Na ženu, kterou tolik miloval. Kvůli ní opustil rodný statek a přestěhoval se do města. Vše tam bylo cizí. Vadil mu hluk, velké množství lidí, neustálý shon. Chyběli mu přátelé, vůně luk a posečené trávy, možnost kdykoli vyrazit do lesa. Jak byl bláhový. Ta, pro kterou to vše podstoupil, si pouze hrála s jeho city. Dělalo jí dobře, když se jí dvořil, ale styděla se za něj. Často se stával příčinou jejího smíchu. Její koketní pohledy patřily všem pánům okolo, jen ne jemu. Přesto doufal. Marně. Dala mu vale zrovna ve chvíli, když jí chtěl věnovat prsten.
Myslel, že mu srdce pukne.
Vrátil se domů. Už nevěřil ženám. Neoženil se. Zůstal sám se svými vzpomínkami na ni. Před nedávnem ji potkal. Málem ji nepoznal. Její mládí, krása a šarm byly fuč.
„Asi to tak mělo být. Vlastně jsem rád, že moje nebyla,“ řekl si s uspokojením a cesta před ním se mu už nezdála tak teskná. Bylo mu do zpěvu.

Chaloupky od sebe odskočily
až se z toho obě povalily.
Ze dveří hrdinstvo ven se valí
nejdřív ti velicí, pak ti malí.

"Tak to by stačilo!" vykřikl Karásek
vřítiv se na scénu vyřešit ten zásek.
"Chaloupky od sebe! Máte se styděti!
Vždyť tohle dílo čísti budou i děti!

Varování: 15+!

Chaloupka k chaloupce,
stojí dvě na louce.
Okénkem k okénku k sobě se tulí,
hrdinstvo v jedné z nich jen oči kulí.

Stačilo svajpnout na tinderu a člověk měl hned program. Nad ránem se pak slušně rozloučit, oblíknout a decentně vypadnout - to byl plán.
K rozloučení jsem se dostala. Dál už ne.
Ložnice, postel, stolek - kde sakra jsou? Na lustru nejspíš ne, zas taková divočina to nebyla.
"Hledáš něco?" ptá se opatrně z koupelny známost na jednu noc.
"Kalhotky."
"A jsi si jistá, žes v nich přišla?"
"Eh - jednoznačně?!"
Ložnice nic. Nakouknu do koupelny - víc místností tu ten frajer beztak nemá.
Vidím ho jak stojí před zrcadlem.
A na sobě -
Chvíli oba mlčíme.
"Tak... teď už si je asi nechej," řeknu nakonec.

*******

Asi jste poznali, že drabblík se vztahuje k básni J. H. Krchovského. Z nějakého důvodu - asi že se tak pěkně rýmuje - mám tuhle báseň bezpečně v hlavě už od střední, a dost pravděpodobně ji budu schopná zarecitovat i v důchoďáku na podzim (poezim, hehe) života. Báseň pro neznalé (i když myslím, že jí znáte všichni) zde:

MÁŠ HEZKÉ KALHOTKY, - K VÁNOCŮM OD MÁMY?
ta vůně Azuru málem až omámí
Moc pěkné kalhotky! Co guma? Neřeže?
myslím, že raději zamknu ty dveře, že...
Hlaďoučké kalhotky... - Hedvábí? Mušelín?
Půjč mi je na chvilku, jak by mi slušely!

Krokem se brodí
chaloupka ku chaloupce
jiskřivým sněhem.

Ivánek k ledové chaloupce dofuní,
však po Mrazíkovi ani stopy není.
Nastěnka říká "Musel odejít za hranice,
dopřát čerstvý sníh České republice."

Ivánek v úleku honem pádí,
že hodili by se kamarádi.
Chaloupka přeskočí lumpy spící,
co dostali po hlavě sukovicí.

Ivan má dojem, že ho oči šidí,
jen stěží věří tomu, co on vidí:
Přes pole chaloupka už natahuje krok
trčí z ní dračí křídla, z plameňáka brk.