DMD 2022

Mohutný zážeh roztřásl celou raketou. O zlomek sekundy později se za ohlušujícího burácení raketa odlepila od země a v oblaku prachu a kouře zamířila ke hvězdám.
Skupina vědců a techniků v řídícím centru se plácala po ramenou. Podařil se start první orbitální rakety s lidskou posádkou, veliký milník pro lidstvo.
Vtom doposud blankytné nebe potemnělo do půlnoční černi. Potom se na něm objevil jedovatě zelený nápis.
“Gratulujeme k dosažení vesmírného věku.
Nyní dojde k ukončení demo verze hry.
Pro pokračování prosím zakupte plnou verzi.”
Nápis zhasl a vzápětí se rozsvítil další.
“GAME OVER”
I ten zablikal a pak zhaslo vše.

Tak už zase duben končí
vždy mi přijde, že se ani nerozloučí
prostě zmizí s půlnocí
sedím tady do noci
přemýšlím jak já se rozloučit mám
celý den nad tím rozjímám
jen co odbije zvon a ohně zahoří
do hlubin roku měsíc se ponoří
utne mi nit psací
teplo už se vrací
já mám déšť a vítr radši
tento ročník byl můj slabší
avšak nezoufám
svoje ego pofoukám
nikdy nevíš, co se stane
nic tu totiž není dané
i když nejsem optimista
a těžko se hýbu z místa
připouštím, že někdy může
i na hřbitově vyrůst růže
tak zatím pa

Proč jsi to udělala?
Netuším, prostě jsem tak trapná.
Co sis jako myslela?
Nemyslela jsem.
A to teď jako kvůli tobě budu celý život žít s tímhle trapným pocitem, který se vynoří vždy, když si náhodně vzpomenu před spaním, na procházce či kdekoli jinde?
Už je to tak. Co víc bys ode mě chtěla.
Bože, fakt děkuju.
Omlouvám se.
To mi nepomůže. Proč prostě nemůžu být tím, čím chci.
A to je co? Princezna?
No... jo.
Ha, ty NIKDY nebudeš princezna.
Ne. Kvůli tobě.
Tak hele, za to nemůžu jen já, koukni se laskavě i na ostatní části svojí osobnosti.

Tohle nadělení nevymyslel Vran, i když se tomu dá těžko uvěřit.
Každopádně se na něm nadšeně podílel.
Za sychravého podzimního dne (lehký déšť je ideální) se davy diváku a velká skupina účinkujících sejdou u jednoho z mnoha místních kopců. Je poněkud prudký a silně zatravněný. Diváci se rozestaví zdola nahoru tak, aby dobře viděli.
Nahoře na kopci se ke startu připraví soutěžící...
... a pak už místní sýrař vypustí své výrobky, velké a kulaté.
Následuje střemhlavý úprk, klouzání po mokré trávě, zakopávání jeden o druhého, zvláště talentovaní i sami o sebe a vůbec obecné veselí.
Kdo sýr chytí, nemusí ho sníst.

Marie splývala na hladině a rukou se přidržovala bóje. Pozorovala dno. Mezi řasami se mihlo pár stínů - příliš nepravidelných, než aby to byly oblázky.
Vynořila hlavu nad hladinu a pískavě se nadechla. Na chvíli přinutila své tělo ke klidu. Potom naposledy nabrala dech a zamířila do hlubin.
Sluneční paprsky klesaly ke dnu a Marie se proplétala mezi nimi. Do končetin se jí zahryzl chlad.
Po pár tempech ji přestala voda nadnášet. Dalších pár temp a její tělo začalo klesat samo. Pak dosáhla na stíny.
Viděla správně. Ústřice.
Rychle jich pár vložila do síťky u pasu a odrazila se ode dna.

Veruna nabrala ze studánky vodu a položila džbán do trávy. Na malovaném kvítí se zaleskly skutečné kapky rosy.

Ještě před pár týdny vážně zvažovala, jestli nemá zaplatit věštici, aby jí vodou z pramene přičarovala lásku. Teď už by si netroufla. Copak by jí mohlo těšit takové milování? Když by věděla, že je vynucené? Cožpak by mu mohla věřit?

Zvedla oběma rukama džbán a položila rozpálenou tvář na chladnou kameninu. Byla tak studená, že ji zatrnulo na páteři, ale ta místa, kde ji Joachim před chvílí líbal, ta ji slastně hřála.

Kdepak, pomyslela si šťastně, takhle je to lepší.
Mnohem lepší.

Nejhorší na psaní dlouhých ság není samotná práce. Strnulá záda rozcvičíte. Otlačený zadek si zvykne. Kontinuitu příběhu uhlídáte díky osnovám.
Nejstrašnější je ta fáze, kdy si dáváte pauzu, postavy ožijí, bloudí kolem a nepřestávají remcat. Jsou doslova a do písmene všude.
Lucas Hildebrandt se natáhne přes stůl a nacpe si do pusy vrchovatou lžíci arašídové pomazánky.
"Protein," zahuhlá. "Tejráš mě, tak se nediv!"
"A vůbec nepíšeš," podotkne ze žíněnky na podlaze Aš-šád. Zní to zadýchaně. A vyčítavě.
"Mám vás plný zuby," řekne autorka. "Poslední knihu a šmitec!"
Doufá, že se na parapetu neobjeví ještě nakrknutý Sgen. Utloukla by ho. Sedmičkou.

Marianna s Markétou si dlouho šeptaly venku. Pak jí Marianna podala hůl. "Od téhle moci jsem odstřihnuta."
"Nemůžeš mi ji dát," protestovala. "Čarodějka si musí moc vybojovat! Tak se to přece dělá."
Marianna stála s nelidskou nehybností. "Možná je čas to změnit."
Pak ji pohladila. "Sychravskou čarodějnicí jsi teď ty, ptáčku. Buď lepší nežli já."

Když Markéta odešla, dlouho jsem sbíral odvahu.
"Zradil jsem tě."
Mlčí jako strom.
"Nevím, co nyní jsi. Nový lesovik? Vím ale, že si tě nezasloužím."
Ticho.
"Pokud chceš, odejdu."

Otáčí se, cizí, zvláštní, děsivá.
Pak se usměje, hořkosladce jako vždycky. "Zůstaň. A zasluž si mě."

Je večer. Ostatní se teď nejspíš někde druží a potvrzují, jak jsou strašní. Dvě odpadlice se však nezúčastňují. Vedle hostelu, kde jsou obytovaní studenti seznamováku, je rybníček. A ony nevědí coby. Tak chodí stále dokola a zpívají si. Jedna zná jen ty uplně nejznámější odrhovačky ze zpěvníků. Ta druhá zná zpěvník celý. První se pořád ztrácí, ale to nezastavuje tu druhou. Páni, ty český písničky jsou fakt depresivní, pomyslí si první. Je tma, jen světla domu osvětlují krajinu kolem.

Ráda na ty dvě vzpomínám. Teď je taky tma. Ale nevím, zda ještě vyjde světlo. Proč se jen hezké věci neopakují.

Společné soužití mělo své výhody, ale také svá úskalí. Oba si bohužel začínali uvědomovat, jak odlišní ve skutečnosti jsou. A co je dokáže zaručeně vytočit.
Nepořádek. Přehnané uklízení. Příliš vysoká nebo příliš nízká teplota. Když ten druhý snědl všechnu čokoládu.

"Řekl jsem ti, ať rosteš, ty malej šmejde!" Crowley zakřičel a popadl květináč s rostlinou.
"A dost!" řekl Aziraphale. "S tím mučením rostlinek je šmitec. Jestli s tím nepřestaneš, já i rostlinky si hledáme nový domov."
Crowley byl jako opařený. Tohle skutečně nečekal.

Pokud měli zmínit některou z výhod společného bydlení, byl by to rozhodně usmiřovací sex. Hodně, hodně sexu.