Pod střechou hvězd

Opře se zády o strom a pohledem bloumá po hvězdách. Má chuť křičet, vykřičet se z pocitů, mluví ovšem pomalu a tiše. Přemýšlí.
Zapomněla se dívat na hvězdy. Vlastně i na mraky.
Stromy dlouho neměly možnost jí zamávat.
Cestičky v kraji už neznají její krok.
Z krosny musela smést prach.
Jenže máma se musí postarat o děti. A pleny se těžko perou v tábořišti.
Je snad hřích zasvětit svůj život rodině, domovu?
A přesto neví, jestli odešla z domova, nebo se domů vrátila.
Není tu klekátko, i velebný pán tu chybí.
Ale cožpak by jinde mohla být její zpověď upřímnější?