Domů

Na samu mez bezmeznosti
odnesu tvé staré kosti.
Přes hory a přes údolí,
ať mě svaly, křídla bolí.
Nad plameny pustých plání,
na samu hranici zdání,
tam, kde měsíc spřádá nov
z dávných písní beze slov.
Jeleni a stáda koní
pod námi se divě honí.
Řeky kroutí se jak hadi.
Po březích hříbata jim pádí.
Na jezer temné hladiny
nasněžím suché šupiny.
Pod spáry poštolky mi krouží
nad odrazy loňských louží.
V podvečer věže zahoří
pro pestré bárky na moři.
Proud nás žene k obzoru
ke konci mapy, k netvorům,
kde se okraj světa ztrácí
a dál žijí jenom draci.