K zemi

"Pamatuješ si mě?" zeptá se Tichavský.
"Nevím." Mám mizernou paměť na lidi.
„Nemůžeš. Ještě ne. Možná už nikdy. Dochází čas. Mám kulku v hlavě.“
„Cože?“ vylítnu. Diviš odskočí. Dotknu se Tichavského spánku, abych mohla proskenovat tkáně.
„Nesahej-“
Pozdě.
Vlna bolesti mi prosviští tělem.
„Omlouvám se,“ řekne Tichavský. Jemně odtlačí moji ruku. „Nic mi není. Vypadá to horší, než to je. Jsi v pořádku?“
„Já?“
„Použil jsem tě jako kotvu.“
„Kotvu?“
„Co je kotva?"
„Minulost vidíš, budoucnost ovlivňuješ. Na cokoli jiného není člověk uzpůsobený. Nesmím zajít moc daleko.“
„Máš štěstí,“ doplní Diviš. „Kdykoli se ukotví skrze mě, vyzvracím se z podoby.“