2. První setkání

Vrátím se a chtěl bych rád
být s tebou, zavzpomínat,
mám tu teď ale zprávu zlou.
Slunečný hrob, Blue Effect

Kino. Matka se sestrou vedle, plně pohroužené do filmu. Nějaká akční fantasy romantika pro puberťačky. Je jich tu plno. Nejhorší místa v sále, přímo naproti dveřím, v průvanu, těsně na kraji. Jedna z dalších obětí mému stavu. Vždycky u dveří, nikdy popcorn, nikdy nic k pití. Divím se, že to se mnou ještě nevzdaly. Ale matka to bere jako terapii. Postavení se strachu a tak podobně.

Kéž by to jednou fungovalo. Dneska ale není ten den. Panický záchvat je doslova vteřinu od vypuknutí. Potím se, mám ledové ruce, začínám hyperventilovat. Musím zmizet. Hned!

Vyrazím ze sálu a zapadnu na záchodky. Na opláchnutí obličeje vodou už je pozdě, už to nepomůže. Musím, musím...
Mým útočištěm se stane první kabinka, ke které dovrávorám. Nasucho dávím dřív, než se za mnou zavřou dveře. Nikdy popcorn, už jsem se poučil. Příšerně to bolí, když se zvrací.

"Jsi v pořádku?" ozve se najednou za dveřmi, když se moje kašlání, dávení a pláč konečně trochu utiší. Matně vzpomínám, že u pisoárů někdo byl.

"Mám někoho zavolat?"

"Ne! Já to zvládnu."

"Určitě? Znělo to docela strašidelně." ptá se hlas neznámého.

"Mám záchvat paniky, neumírám. A popravdě, byl bych raději sám. Utíká vám film."

"Ta příšernost? Jsem tu omylem."

"Omylem? Jak můžete být v kině omylem?" Nemůžeš už sakra přestat s těmi žvásty a jít pryč?!

"Spletl jsem si den, ale když už jsem byl tady... Jsi si jistý, že jsi v pořádku?"

"Budu. Ale vážně, vážně bych ocenil, kdybych mohl chvíli vyšilovat o samotě." Je mi jasné, že mě nenechá být. Třese se mi hlas, skoro jen šeptám. Když je ochotný se zeptat, nejspíš je to nějaký samaritán, který bude postávat za dveřmi, dokud nevylezu.

"Dobře, půjdu. Ale kdyby sis chtěl někdy promluvit, tady je moje číslo." Prostrčí pod dveřmi vizitku. "Někdy je totiž cizinec lepší než někdo blízký. A většinou je i cizinec lepší, než zkoušet všechno zvládnout sám."

Pak se ozvou kroky, bouchnutí dveří a konečně ticho. Zaklapnu víko záchodu a sednu si na něj. To jako vážně?

V tu chvíli to ještě nevím, ale není to naposledy, co se mi kvůli tomuhle chlápkovi podlomí kolena.