Je moc milý...

„Je úžasný, vidíš?“
Medě září oči. Snažím se její nadšení utlumit, jakmile se do něčeho pustí s opravdovou vervou, je zle.
„Samozřejmě, že vidím.“
„Je moc milý.“ Nespustí oči z jezdce před námi. „Moc se o něj bojím,“ pokračuje. „Nesmí se mu nic stát. Že se mu nikdy nic nestane?“
„Medo, broučku, tohle ti nikdo nemůže slíbit, víš?“
Dětské čelíčko se nakrabatí a já honem hasím plamínek, dřív, než se rozhoří.
„Slibuju ti ale, že pro to udělám, co budu moci. Opravdu.“
Děvče si oddechne.
„Věřím ti. Když on je Mája moje všechno, víš… Zbyl mi už jen ten pes…“