Čtrnácté kotě

KULISÁK: Hele, tak já si vezmu ten stůl, ty krabice a zase půjdu, jo?

STUDENTKA: Ano, ano, to bude nejlepší. (K Milanovi.) A než začneš něco namítat, uvaž, prosím, jakou roli ta krabice vlastně má. Slouží nám toliko jako nástroj aktivizační, problém, o kterém je možno hloubat, pojítko v naší samotě. Dobře nás zaměstnala, ne že ne, abychom mohli nějak rozehrát. Ale pokud konečným cílem našeho snažení je absolutní destrukce lidství, pak musíš uznat, že krabice tu více nemá místo.

MILAN: A to je náš hlavní problém! Vidíte krabici tam, kde já kočku; cíl hry, kde by měly být osudy; rozklad dialogu na místě lásky. Celé jeviště má takový význam, jaký mu sami přisoudíme, a co je pro vás nástroj, je pro mě kamarádka.

STUDENTKA (smutně): Ale na nás tu přece nesejde… Význam přisuzuje toliko autorka a divák, my jsme jen loutky dočasně vytržené z fantazie, nástroje sdělení, které má být předáno. My neděláme, nám se jen děje dějí a svobodná vůle není víc než iluze.

MILAN (zoufale): Jak tomu můžeš věřit? Vždyť tvůrce tvoří tvůrce a každý má tolik vůle, kolik má víry. Krabice je víc než jen krabice!

KULISÁK přejde blíž, STUDENTKA s MILANEM si ho nevšímají.

KULISÁK: Tak dáte mi ji, nebo jak?

PETR: Nedají, tohle bude na dlouho. Chcete pomoct s tím stolem?

KULISÁK přikývne, společně odnášejí stůl a všechny knihy.

STUDENTKA: Nikdo nemůže překročit svůj stín. Krabice je krabice, vrstvy hnědého papíru, recyklát určený k další recyklaci.

MILAN: Jenže ty s vyprávěním končíš, aniž bys začala! Byla jednou jedna krabice... a v ní kočka! A ta kočka nebyla ani živá, ani mrtvá, byla tak nějak položivá a přátelila se s člověkem. A nad tou krabicí bylo vystavěno drama a v něm dva lidé našli lásku a třetí našel smysl a čtvrtý, který tam vlastně jen uklízel, našel přátele na život a na smrt.

STUDENTKA: A na čí smrt, ty hlupáčku? Kočky?

MILAN: Kocoura!