O jistotě

Pochybnosti do určitých povolání nepatří. K čemu je zdráhání střelci a soucit katovi? Kdyby snad zapochybovala o tom, zda je na svém místě, stačilo jí projít se vesnicí a zaposlouchat se. Hudba všedního dne změnila svůj rytmus i melodii. Provázely jí zrychlené kroky, zavírání dveří a bouchání okenic. Štěkot a kňučení psů, znejistěných vlastní odvahou. Šepot a křik, věční spojenci mimořádnosti. Kradmé pohledy, zakrývané oči dětí, rozšířené zorničky zrcadlící strach. To všechno jasně vyznačovalo hranice jejího života, jedinou cestu, kterou se může vydat, kterou si bude muset sama prošlapat. Je dobré znát hranice vlastního stínu. I když zrovna zašlo slunce.